Hnutí mysli 114.: Buďme radši oporou až tehdy, když se na druhého můžeme plně koncentrovat – být tam plně v tu chvíli pro něj
Hnutí mysli 114.: BUĎME RADŠI OPOROU AŽ TEHDY, KDYŽ SE NA DRUHÉHO MŮŽEME PLNĚ KONCENTROVAT – BÝT TAM PLNĚ V TU CHVÍLI PRO NĚJ
K úvaze mne inspirovala pro mne velmi cenná zprávička, od zajímavé, citlivé a inteligentní a silné ženy, která ocenila Hnutí mysli jako postřehy pomáhající.
V konverzaci padla totiž i zmínka o motivaci k psaní mých příspěvků a o fenoménu autoterapie (myslím tu, která probíhá tak, že člověk píše, a to je pro něj sebe-léčebné).
Zaujalo mne to velmi, tak jsem se chvilku znovu po čase zamyslela, proč píšu.
Hnutí mysli vznikla tehdy, když mi přišlo jako dobrý nápad posunout dál do světa právě to, co pomáhá mým klientům. Aby to mohlo, jestli vůbec, být prospěšné i lidem dalším, se kterými se třeba nikdy nesetkáme. A mohli to pak dál a dál posunout tam, kde cítí, že by to taky mohlo být prospěšné.
Je to mé přání: dělat věci, které jsou prospěšné i jiným. Tak si myslím, že kromě jiného, i proto tady jsme, my-lidi.
To si myslím, že je má motivace, proč píšu. A psaní na sociální sítí je rychlé, efektivní. Nechtěla jsem čekat, až dokončím knížku, kterou připravuji.
Ještě jsem chtěla nějak v myšlenkách naložit s tou autoterapií a lépe to prozkoumat.
Každý se na svět koukáme přes své “filtry”, tudíž i já zřejmě zdůrazňuji věci, které jsou podle mne užitečné a důležité. O důležitosti některých sdělení se dovídám přímo od klientů, protože vždy mám zpětnou vazbu, co pomáhá z naší spolupráce nejvíc.
Ale taky zřejmě posouvám dál ty věci, o kterých se sama za sebe domnívám, že důležité jsou. I bez zpětné vazby od klientů nebo nad její rámec. Protože svou práci pravidelně reflektuji a tudíž přemýšlím o tom, “jak to vlastně přemýšlím”. Asi to zní krkolomně, ale tohle považuji za nezbytnou součást práce profesionála, aby pravidelně podroboval své myšlení cenzuře. Tak tedy přicházím na to, co napsat – sama za sebe.
Nu a ještě k té autoterapii, proč si myslím, že moje psaní není mou autoterapií: dle mého názoru nelze plnohodnotně pomáhat druhému člověku v problémech, které pomáhající sám nemá ještě jaksi uklizeny ve své mysli nebo srdci. V problémech, které jsou i pro pomáhajícího “tématy k řešení”. Pak, když si to uvědomí, že se ho věc i takhle dotýká, může si ji pomáhající “uklidit” a zas se vrátit k tomu, komu je potřeba pomoci a pomoc chce.
Aby byl pomáhající člověk pro druhého plně k dispozici, plně “s ním”, plně koncentrován.
Myslím, že nemůžeme dávat, pokud sami “nemáme”.
Každý se posouváme, pořád. A setkání s problémem, který se “dotkne” i nás je vlastně příležitostí se posunout. Nechci říct, že se mne problémy mých klientů nedotýkají. Dotýká se mne každý příběh člověka, který se na mne s důvěrou obrátí. Jde ale o jiný “dotek”.
A tyhle “jiné” doteky posouvám zde dál.
Pokud bych však zjistila, že jsme s kliente narazili na něco, co je pro mne citlivé, myslím, že je profesionální to nejdřív v sobě vyřešit a až pak pokračovat v službě pro druhého.
Kromě toho ovšem pořád na sobě pracovat aktivně, nečekat pouze, až se něco objeví, to zas považuji za profesionální závazek vůči klientům.
A to (myslím nejdřív uklidit u sebe) mne vede k další důležité věci v kontextu rodin a vedení dětí a o tom bude příští příspěvek, podtržen nedávnou zkušeností z terapie.