Hnutí mysli 181.: Honem to udělej, ať se tatínek nezlobí!

Honem, dojez to, ať se táta nezlobí, že ještě obědváš. Honem, ukliď si ty věci, za chvíli je tu máma, ať není naštavaná. Honem, vyplivni tu žvýkačku, ať to nevidí babička, vždyď víš, jak to nesnáší. Honem, vynes ty odpadky, ať není máma smutná, že nepomáháš. Honem, běž vyvenčit Trevora, ať se táta nezlobí, že ještě nebyl ven.

Ruku na srdce, kolikrát používáme tyhle “argumenty”?

Nebo i ty “hezčí-pozitivní” i když stejně ty “samé”: Honem, zvedni to, ať má mamka radost, že se to tu neválí. Honem, dej babičce pusinku, ať ji potěšíš. Honem, sedni dědovi na klín a obejmi ho, ať má radost. Honem, přines paní učitelce kytku, ať vidí, že na ní myslíš. Honem, dej Andulce čokoládu, ať pozná, že ji máš rád.

Co tím chceme dosáhnout, když takhle své děti instruujeme?

Já myslím, že chceme dosáhnout velice pozitivní a hodnotné a moudré cíle:

– ať hezky papají (aby byly zdravé) = Honem, dojez to, ať se táta nezlobí, že ještě objedváš.

– ať se naučí uklízet (aby mely hezké prostředí a uměly veci najít, měly přehled…) = Honem, ukliď si ty věci, za chvíli je tu máma, ať není naštavaná.

– ať se umí chovat a nežvýkají jako kravičky, když s někým mluví (ať mají hezké vztahy s jinými, úctivé a příjemné) = Honem, vyplivni tu žvýkačku, ať to nevidí babička, vždyď víš, jak to nesnáší.

– ať umí nabídnout pomoc (a vytváří tak vzájemně užitečné vztahy) = Honem, vynes ty odpadky, ať není máma smutná, že nepomáháš.

– ať umí převzít odpovědnost za jiné živé bytosti (aby jejich život byl naplněný soucitem a péčí, uměly vybírat v hodnotách a zejména v priorotách, třeba i v těch časových či jiných) = Honem, běž vyvenčit Trevora, ať se táta nezlobí, že ještě nebyl ven.

A taky myslím, že si přejeme je naučit:

– ať umí procítit, co jiným udělá radost (a žít tak uspokojivé radostné vztahy) = Honem, zvedni to, ať má mamka radost, že se to tu neválí.

– ať se umí těšit z fyzického kontaktu s blízkými (a žít tak uspokojivé vztahy naplněné doteky) = Honem, dej babičce pusinku, ať ji potěšíš.

– ať umí projevit náklonnost (a žít tak uspokojivé vztahy v blízkosti s druhými) = Honem, sedni dědovi na klín a obejmi ho, ať má radost.

– ať umí projevit vděčnost za důležité věci, které pro ně jiní udělají (a žít v kvalitním pocitu ze schopnosti podat svobodně bezprostřední a úpřimnou zpětnou vazbu vůči – pro ně důležitým –  lidem) = Honem, přines paní učitelce kytku, ať vidí, že na ní myslíš.

– ať umí projevit lásku, v jakékoliv formě (a žít naplněný život v důstojném sdílení emocí a vlastních duší s druhými osobami) = Honem, dej Andulce čokoládu, ať pozná, že ji máš rád.

Nebo tak nějak, ku příkladu. To asi chceme, já se domnívám.

No a co je REÁLNĚ učíme těma “honem” pobídkama? Já si myslím, že se skvělými záměry formulovanými výše je učíme pravý OPAK. Jak pak to? Vysvětlím. Slovo má nesmírnou sílu a nese důležité významy. To, jak slova propojíme, poskládáme do vět, nese další důležité významy a ač nevyřčené, i tak odkomunikované informace.

Takže proč si myslím, že učíme OPAK těch hezkých záměrů?

Protože:

– Když si přeji, aby dítě bylo zdravé a to dosáhlo třeba tím, že bude hezky papat, proč to spojuji s tím, ať honem uposlechne, jinak bude původcem otcova zlobení se  na něj? Neučím ho tím náhodou, že má dělat věci NE PRO SEBE, ale ABY SE DRUZÍ (na něj) NEZLOBILI? Já myslím, že přesně tohle mu říkám a přesně tohle ho učím. Poslušnosti autoritě, zamezování “špatným” emocím u druhých tím, že budu držet pusu (v tomto případě přitom žvýkat), klopit uši a šoupat nohama. Kde je jiné a přínosné vysvětlení, proč se má nanapat? Nikde.  Honem, DOJEZ to, ať se táta NEZLOBÍ, že ještě objedváš. Dávám do příčinné vazby to, že má jíst – ať se táta nezlobí. To je důvod, to je vysvětlení důležitosti zdravé stravy? Ne, to je citová manipulace, citové vydírání. A osočování dítěte, že je odpovědno za špatný emočný stav svého otce, pouze tím, že ještě nesnědlo jídlo. Do hlavičky mu zasévám: Jíst se má proto, aby se jiní nezlobili. Na mně nezlobili. Když nejím, oni se zlobí. Na mně taky. Jsem špatné, když dělám jiným zlo. Nejím = jsem špatné. Zasloužím trest. Nebo taky, že mám určitou moc, kterou vládnu nad emocemi jiných. kterou můžu realizovat přes jídlo…

Ať nezůstaneme jen u nasvícení takových sdělení z kritického úhlu pohledu, přidejme i nejaký nápad či alternativu. Jak by to tedy mohlo znít bez té manipulace? Třeba: “Hele pojď, dáme do bříška tuhle zdravou potravu, protože je to důležité, abychom pak měli na vše sílu, energii a tělo bylo zdravé. Dobrou chuť.” Třeba tak, či jinak?

A komu se chce přemýšlet dál, mrkněte třeba na ty další příklady, v principu to bude stejné. Stačí se zamyslet, co sdělit a vysvětlit CHCI a co doopravdy ŘÍKÁM, co je skryto v řádcích, co s čím spojuji. I u těch zdánlivě “pozitivních” sděleních, jako: Honem, dej Andulce čokoládu, ať pozná, že ji máš rád. Chceme skutečně naučit dítě, že láska se projevuje dárky? A co když se právě teď nechce či ještě neumí dělit? Je pak vino za to, že Andulka nedostane důkaz lásky”? Je lásku vůbec potřeba dokazovat? A takhle dokazovat? Lze tak snadno lásku tvořit či koupit? Co ho CHCI naučit a jak to mám OPRAVDU sdělit? Nemůžu mu třeba jednoduše říct: “Hele, když chceš někomu říct, že ho máš rád, řekni mu to.” “Nebo k tomu tu a tam pro něj svobodně udělej něco, o čem víš, že pro něj má velkou cenu a třeba i nezištně.”

I když plně chápu, že v běžném životě lehce dojde invence i trpělivost a není každý den posvícení a dětem, které jsme ještě nestihli úplně “pomačkat” a mají tu zdravou touhu dopídit se věcem na kořínek a “drze” se zeptají “PROČ?” tu a tam odůvodníme naše rozhodnutí starým “dobrým”: “Protože jsem řekla” 🙂

Jakoliv,  je to skutečně v pořádku příště znovu říct: “HONEM, ukliď/sněz/udělej/neudělej/dej/ AŤ máma/táta/babička nesešílí/se nezlobí/není smutná”? Tudíž, když to NEUDĚLÁŠ, jsi za šílenost a smutek a zlobu svých blízkých plně ODPOVĚDNO? A hlavně to dělej celý život, protože co se v mládí naučíš…a tak když tě v tvém životě bude někdo citově manipulovat a vydírat tě, sklop uši a “sežvýkej to” a udělej, oč žádá, předce si nevezmeš na triko, že skočí z mostu, či bude šíleně smutnej, co? Zapamatuj si, že za štěstí a hezké emoční rozpoložení jiných si plně odpovědný TY a v žádném případě ne ONI. A taky: máš velkou moc nad emocemi druhých, hezky si s nimi hrej…

Já myslím, že je lepší nejdřív myslet. Co chci a jak to dělám. A možná zjistím, že je v konečném důsledku snažší v klidu vysvětlit proč jako rodič navrhuji to a ono, nechat o tom dítko popřemýšlet, nechat i prostor, aby se ptalo (pak si dobř epromyslet, co odpovím) a pak si to vyzkoušelo na vlastní kůži. A  mělo možnost se rozhodnout.

Ale je to můj názor a věřím, že ho podávám plně odmítnutelným způsobem 🙂