Hnutí mysli 187.: Poslušné dítě není to samé jako šťastné dítě.

Je mi trochu úzko, když slýchám, jak rodiče chválí děti jiných rodičů, PROTOŽE obdivují, jak jsou vzorně vychované. Neodmlouvají, sedí tiše u jídla, úkoly si plní, ty školské i domácí. Jdou včas spát. Předtím si vyčistí zuby. I uprostřed hry se na výzvu rodiče zvednou a honem pádí vynést odpadky či vyklidit myčku. Poslušné děti – sen rodičů.

Na druhou stranu mne potěší, když slyším o drzé poznámce, často vtipné, sešpulených rtech u vynášení odpadků, o nějakém tom dětském trucu.

Proč? Protože v tom druhém případě mám dobrou naději, že ten človíček ještě není cvičenou opičkou, která se naučila plnit příkazy, zákazy, neodmlouvat, být zticha a zejména plnit představy jiných. Představy autorit. Že uvnitř tluče odvážné srdíčko, které unese i to “zarovnávání” do šiků. Malý rebel, který chce fungovat podle jiných pravidel. Nemluvím o neutichající drzosti, neohleduplnosti, sobectví, anarchii a chladu. Mluvím o dítěti, které to možná ještě neumí pojmenovat, ale uvnitř cítí, že “musí” něco říct, jinak by ztratilo samo sebe. A tak si drze, třeba i samo pro sebe pronese nějakou poznámku a pak svému medvídkovi slíbí, že NIKDY po něm nebude chtít to a ono, NIKDY se k němu nezachová tak či onak. Jako to dělají ti rodiče.

Pomoct rodičům vynést odpadky či uklidit nádobí je fajn věc. Chtít to ale po dítěti nečekaně a to právě tehdy, kdy je uprostřed hry, nebo jiné důležité činnosti a čekat, že sklopí uší a poslušně bude šoupat nohama směrem, který mu byl teď a honem určen, je třeba hezká cesta k poslušnému dítěti, které si časem nebude vážit samo sebe, vezme jako normu to, že o něm rozhoduje autorita, které je potřeba se podřídit. Naučí se, že není důležité to, co ono právě dělá, ale to, co si přeje autorita. Že vlastně není důležité ono.

A je ještě  jeden skvělý způsob, jak dítě naučit, že existují lidi, kteří nejsou důležití.  A to jsou naše reakce na jeho požadavky, kdy jako rodiče či prarodiče honem skočíme, jak dítko hlesne, že chce teplé kakao. Navzdory tomu, že potřebujeme tři minuty na dokončení něčeho.

Místo nerespektování jeho důležité hry můžu třeba říct: “Miláčku, moc bych si dnes přála tvou pomoc s nádobím, můžeš mi s tím pomoct…kdy mi můžeš pomoct?  A místo “pružinového” skákání mezi kakaem a mou důležitou věcí můžu říct:”Ano, miláčku, slyším tě, potřebuji tři minutky na dokončení tohoto a pak ti ráda kakao připravím. Děkuji, že chvilku počkáš.”

Možná  “poslušné dítě” po všem skočí bez odmlouvání a pak možná z něj vyroste dospělý člověk bez schopnosti přemýšlet o svých vlastních potřebách a preferencích. Ale plnící potřeby a preference jiných, zejména autorit.

A možná se od svého přidrzlého dítěte před rodinnou návštěvou či sousedy dovím, že se mu pomoc dnes nehodí, ale třeba mi dá návrh, že zítra dá do pořádku i nádobí i odpadky. A pak možná z něj vyroste dospělý člověk plně respektující svůj čas a jeho důležitost, své preference a své hodnoty a taky dospělý člověk schopný domluvy a dodržení závazku z ní plynoucího.

No a třeba to bude ještě jinak, přišlo mi však užitečné neplesat prvoplánově nad “poslušným” dítkem a v duchu zatleskat drzounkovi s nafouklými tvářemi a tajně mu držet palce 🙂