Hnutí mysli 231: Když jsme s bráchou vyletěli z hnízda, rodiče se rozvedli

Když jsme s bráchou vyletěli z hnízda, rodiče se rozvedli. A byl to pro nás velký šok. Dlouhá léta jsme byli rodina, šťastná rodina, v pohodě, vše jsme řešili společně, cestovali, obědvali spolu o nedělích, jezdili k babičkám. 

Ještě divnější bylo, že rodiče to vzali jaksi v klidu. Žádné hádky, obviňování, scény. Důvodem nebyl jiný muž či žena v jejich životech. Rozvedli se, protože prý neměli nic společného. A nežili SPOLU ale VEDLE SEBE.

Naprosto nepochopitelné. Jak se může stát, že dva dospělí lidi, se stejnými hodnotami, skvělí a přítomní rodiče už nechtějí společně žít?

Ono to možná není taková záhada. Dnes, když rodiny nežijí původním komunitním způsobem, kdy dvě – tři i více generací žilo na jednom hospodářství a sdíleli nejen prostor, ale i čas, energii a moudrost, začínají tak trochu “od nuly”. Často nemají po ruce babičky, které mohou pomoci s hlídáním dětí nebo nechtějí využít pomoci profesionální chůvy, jelikož co bych to byla za mámu, když bych dala své dítě do péče nějaké cizí ženě? Zkušenosti s novou rolí manžela či manželky i matky a otce zakouší v úzkém kruhu, lépe řečeno pouze ve dvojici. Příchod dítěte je významná událost, mateřský i otcovský pud silný, usazování nových věcí důležité, dítě má mnoho potřeb, které neumí samo naplnit, potřebuje péči, pozornost, lásku, teplo, objetí, bezpečí. Je přirozené, že smysluplné rodičovské konání je naplňující, někdy pro tatínky zmatečné v počátcích, ale osvěžující poté, co děti trochu povyrostou a stávají se z nich parťáci. A pro maminky, i když v mnoha ohledech náročné, tak zcela  pohlcující.

Štěstí přinášejí i společné chvíle, rodinné, pospolité, první lyžování s drobotinou, první zkoumání louky a potoka, v doprovodu silného tatínka a starostlivé maminky. Taky širší přátelská setkání, zejména s lidmi, kteří mají zhruba stejně staré (či mladé) děti. Vztahy mezi rodiči a dětmi se upevňují, sílí, rostou, vsakují lásku a přijetí. Náročnější (a třeba i ne) může být období dospívání. Rovněž těžké ( a třeba i ne) může být první osamostatňování se dětí, odchod na internát, za prací, nadobro. Chce to hodně síly a laskavé moudrosti, aby pocit žalu za dospělými dětmi převýšil klid a spokojenost z toho, jak jsme dobře vychovali samostatné, vitální a odvážné tvory, které neváhali rozevřít svá vlastní křídla. 

Dům nebo byt je najednou “větší” a hin se ukáže, jak daleko nebo blízko máme k sobě s partnerem. Být skvělým rodičem, soudržnou rodinnou smečkou, ve které se všichni cítíme fajn, zábavným a spolehlivým kamarádem, to je jedna věc. Ale jak můžu být blízkým partnerem poté, co jsme dvacet let plíživě zanedbávali svůj vlastní, dospělý, partnerský vztah? Jít na parádní výlet s dětmi je rodinná věc, ne partnerská. Pobýt s manželem a dětmi a přáteli u moře taky není partnerská věc. Jít na rodinný nákup, zajet k babičce, to taky ne. Jsou to, ač důležité a naplňující momenty či celé epochy, zážitky skupinové. A jako takové neumožňují prostor pro párové sdílení duší, myšlenek, radosti či obav, pro partnerství samotné. Jako tehdy, když ještě milované děti nebyly s námi.  Pro tiché chvilky, ruku v ruce večer na procházce, pro tulení se u filmu v bijáku, pro válení se jenom tak u filmu pod dekou a křupkami. Či spontánní milování, rozhovor či mlčení. Bez dětí. O ty, samozřejmě, musí být dobře postaráno, aby se rodiče mohli odpojit od role rodičů a uvolnit v roli partnerů. 

“O vztahy je potřeba pečovat.” Hezká fráze, zdá se, no vztahy se nedějí jen tak, bez zájmu a péče, bez zalévaní a toho takového “zřím tě” (jak bylo řečeno v Avatárovi, když si ti dva modří spletli ocásky). Není k tomu potřeba mnoho času, jak za mlada a za svobodna. Spíš je důležitá opravdová přítomnost, vědomé bytí taky, teď, s člověkem, který je mým partnerem, který vnímá, že je vnímám, přijímám, potvrzován, respektován, nehodnocen, milován. A vzájemně. Stačí taková opravdovou a nepředstíranou přítomností nasáklá chvilička za den a za těch dvacet let vyroste pouto, které je spleteno z nitek vzájemného “zřím tě”, jsi pro mne důležitý, jsi pro mne blízký a nádherný. Pak odlet plodů lásky z rodinného hnízda je sice důležitou transformací života, no i když se byt či dům najednou zdají velké, my k sobě máme pořád velmi blízko. 

Pak se zřejmě ty nepochopitelné rozvody nedějí, protože intenzivní rodičovská role sice končí, no stejně intenzivní partnerská role pokračuje, bez dvacetiletého vyhasnutí.  Možná k tomu ani není potřeba odvahy – odloupnout od svého těla a mysli, ovšem – pouze dočasně, své milované děti, protože význam této partnerské události svojí hodnotou dalece převyšuje případný “pocit viny”: jaká že jsem to máma, když se zbavím svých dětí, abych si koukla s manželem film? Takové rozhodnutí je investicí a ne ztrátou času, který jsme mohli strávit s dětmi. Ale jak si to uvědomit včas?