Hnutí mysli 232.: Dodrž slovo (dané dítěti) a svět bude bezpečné místo

Někdy mi přijde, že starosvětské “chlap drží slovo”, jakoby už nebylo tak důležité. Aniž bych měla urputnou potřebu genderově vyvažovat každou větu, nahradila bych slovo “muž” spravedlivě slovem “člověk”, ať to je fér. 

Dodržet slovo není těžké. Stačí pár dovedností: třeba neslibovat, co nemohu splnit. Náš jazyk je bohatý a umí vyjádřit mnoho významů. Třeba nemusím říct: “zaručeně tam budu, ať se propadnu, jestli ne”, stačí říct: “záleží mi na tom, abych tam byl včas, udělám pro to všechno”. Ne se stát guru-em alibismu, ale umět odhadnout své síly. (Mimochodem, kdyby se propadl každý, kdo nedodržel slovo, tak bychom měli svět posetý propastmi a zbylo by nám asi méně lidí.) Nebo umět včas a otevřeně říct: “je mi líto, vím, že jsem to slíbil, teď však vidím, že to nestihnu, můžeme posunout termín?”

Když dáme slovo dítěti, nejenom že jeho dodržením poskytujeme rolový model chování, navíc přispíváme k nabytí dobrého pocitu, že ve světě asi bude jakýsi řád, o který se dá opřít, čili svět může být bezpečné místo a u dítěte může posílit sebedůvěra. Nemluvě o důvěře mezi členy rodiny, bez napětí, zda ta důležitá věc, na které se dítko domluvilo s rodiči, skutečně dopadne. Další akce, přemýšlení, plánování, rozhodování může být pak u dítěte prosyceno spíše sebevědomím než úzkostí a obavami. Integrita, systém, příjemná míra předvídatelnosti, to vše může přispět k dobrému pocitu bezpečí ve světě.

Možná se rodičům lehčeji dodrží slovo v příjemné situaci, třeba že v sobotu půjdeme do kina, nebo stavět sněhuláka (je-li sníh). A možná se hůř dodrží slovo v takové situaci, která není příjemná. Například když chceme, aby dítě nějak SMYSLUPLNĚ napravilo škody, které způsobilo neodpovědným přístupem. Třeba že není v pořádku slíbit, že vyvenčí psa a pak ho nechá doma se počůrat, a to už potřetí. Protože se zapomnělo u spolužáka a u hraní hry na počítači. Několikrát jsme si vysvětlili, že náš pes je živý tvor a je pro něj zdravotně nebezpečné nutit ho zadržovat moč (jako že je to nezdravé pro každého, protože močový měchýř ztrácí elasticitu, bolí to, množí se v močovém měchýři bakterie, tudíž hrozí riziko infekce a je pro něj velmi stresující se nakonec počůrat doma.) Jako kompenzace škod tedy bude dítě třeba po dobu dvou týdnů, ne za trest, ale jako kompenzaci škod, dělat něco užitečného pro rodinu (která musí teď koupit nový koberec), něco, co předtím třeba nedělalo (a jedním vrzem se naučí novou dovednost). Pokud by to nezvládlo samo, může dostat pomoc nebo radu. Může třeba samo navrhnout, co by bylo fér udělat.

No a ono to pak dělá den, tři, týden a pak rodiče “vyměkknou” a řeknou: “Tak víš co, dobře, zapomeneme na to.” Proč? Proč nedodržet slovo, které jsme si dali? Proč rozbít systém, ve kterém jsme se domluvili, že ne-odpovědnost za živého tvora nebudeme už potřetí tolerovat? A že je potřeba se zamyslet i nad sebou i nad smysluplnou náhradou či kompenzací škod, které jsem způsobil? Je-li ovšem ještě možná, pokud by v létě pejsek nedostal pár dní vodu, tak už není co kompenzovat. Proč bychom měli rozbíjet mantinely, ve kterých jsou jasná pravidla a hodnoty, jasné odpovědnosti a týmové přispívání k dobrému životu? Co tím dítě naučíme? Že jsme laskaví a odpouštíme? Vždyť nejde o záměrné vyvolání pocitu VINY a blahosklonné odpuštění a propuštění na svobodu. Jde o budování smyslu pro odpovědnost a uvědomování si odpovědnosti i za následky nedodržení slova či osobní zodpovědnosti za živého tvora. Proč bourat příležitost pro dítě, aby si vštěpilo zralé postoje? Protože je nám jej líto? A nebude nám jej pak taky líto, když bude dospělé a dostane se do malérů jenom kvůli tomu, že neumí vytrvat v závazcích nebo neumí zastavit jiné lidi, kteří by se takhle nezodpovědně chovali k němu? Co je vyšší cíl? Momentální komfort nebo dobře ukotvené hodnoty?

A kde my sami máme koncepci “držení slova” v řebříčku hodnot?