Hnutí mysli 234.: Když nebudeš dělat, co chci, šáhnu ti na identitu

Posted on 02/03/2018 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Když jsme spokojeni a věci jdou dle našich představ, je to vidět i slyšet. Úsměv, hladká tvář, vlídná slova i oslovení druhých lidí nebo prosté spokojené mlčení. 

Když však “špatné věci” otřesou poklidnou hladinou naší představy o tom, co je správné či dobré, dějí se změny v našem obličeji a změny v hlase, v jeho intonaci, hlasitosti a zejména v obsahu řeči. A pokud je s tou “špatnou věcí” spojena osoba, nějaký člověk, vyšleme k němu nějakou reakci.

A teď ty reakce závisí od toho, zda jsme A) “špatnou věc” sami provedli, nebo B) u ní načapali někoho jiného.

A) Když jsme to provedli my, obvykle dál záleží na tom, zda se cítíme být NAD či POD osobou, která nás “přistihla při špatné věci”. Pokud se cítíme být pod ním, často se začneme tvářit jako pejsek, kterého přistihli u rozcupovaného polštáře. Nebo dovedeme i jinou reakci, sice nerozporujeme uvnitř naší mysli účast na “těch špatných věcech”, ale máme je doslovně tak na háku, jako kočka, která si dělá ranní očistu nad rozbitou vázou z období dynastie Ming a zahledí se na nás jako na nekompetentní blázny, začneme-li vyšilovat a navrhovat okamžité utracení. 

B) Pokud jsme někoho načapali u “špatné věci”, často změníme rétoriku. Doposud jsme člověka (dítě nebo kolegyni) oslovovali Marti (asi tak půl roku i  víc, jak “věci” šly dobře), ale teď řekneme to SLOVO: “Marto!” A čekáme, jaká nastane reakce: “pejsek” nebo “kočička”. Přejeme si “pejskovní” reakci, samozřejmě, ať to dává smysl, ta hra na hierarchii a vinu a případný trest. Když se “Pejsek” dostaví, často nám pak postačí výhružně zvednout ukazováček, říct “ty – ty – ty” (někdy přidáme i “plácnutí novinami”) a vážně odejdeme z místnosti. Trest spočívá i v osamocení, ať si to pořádně probere. Doufáme, že se osoba uvědomí a bude se třást ještě alespoň půl dne.

Co se pak stane? Marti už není Marti, stala se Martou. Okolnost či věc povýšíme nad vztah. Přímo spojíme nějakou chybu či nedopatření, které se Marti dopustila s relativizováním její hodnoty. O které rozhodujeme my, samozřejmě. Pokud Marti zůstane v “pejskovní” reakci, bude toužit po znovunabytí rovnováhy, po starém dobrém oslovení Marti, po vyhlazeném obličeji, ideálně v co nejkratší době. Pokud by byla v “kočičí” reakci, bude to celé mít úspěšně na háku, jako doposud. Může se zdát, že “kočkoidní” lidé to mají v životě snadnější, ale co když je to jenom opačný pól toho samého? Neschopnosti přebrat odpovědnost za věci a SOUČASNĚ se u toho necítit provinile (pod “psa”) a nezvat  druhé k  tomu, aby si užívali zvrácenou touhu po manipulaci a zneužívání postavení tím, že uplatňují moc jako nástroj trestu? 

Jak je to možné, že i inteligentní dospělci, kreativní lidi s krásnými vztahy, kteří přispívají svým celoživotním konáním k dobru pro sebe i druhé lidi, jak je to možné, že se takoví lidé dovedou za sekundu změnit v “pejska”, nasáknout pocitem viny, třást se půl dne i týden a zoufale doufat, že trestající člověk se uklidní, vyhladí a znovu začne říkat “Marti”?

Je to jednoduché, naučili se to. V komunikaci, ve vztazích, v rodinách a v blízkých vztazích zejména. Když “hodná Martička” vysype čočku na zem v právě uklizené kuchyni, stane se špatnou “Martou”. Dosud oslovení přinášelo klid a přijetí, najednou přináší odsouzení a trest, nepřijetí a vyhoštění. (“Jdi okamžitě do svého pokoje!”). Je nástrojem nejistého vztahového pouta, které dávkujeme v závislosti od toho, zda Martička/Marta plní naše představy o tom, jak “věci” mají být. Když plní, dostane vztah, když neplní, vztah je jí odňat. Tím pádem dostává nebo nedostává potvrzení své lidské hodnoty. A tak se naučí, že její vlastní důstojnost a lidská hodnota jsou proměnné a nejsou konstanty.

Pokud to tak zůstane, v budoucnu si s ní lidi můžou dělat, co se jim zlíbí. Budou mít nad ní moc, kterou budou uplatňovat na principu přidělování důstojnosti a hodnoty. Za zásluhy a za výkon, které budou určovány dle libovůle. Třeba i dle nálady. Nedejbože, že Marti zapomene v práci něco zapsat, přinést, odnést. Okamžitě dostane trest, protože osoba, která cítí zranitelnost a zneužije ji, ta se jenom těžko zastaví, spíš jí s jídlem poroste chuť. 

Postavení není legitimizace moci a svévole. Postavení je odpovědnost a služba. Nezáleží na tom, zda je to postavení rodiče nebo šéfa.  A za něco, co dítě či dospělý člověk dělá, si nikdy nikdo nesmí dovolit sáhnout na jeho důstojnost, identitu a lidskou hodnotu. 

Už pouhá změna v oslovení je cítit. A klidně takovou maličkou hrou na moc to vše může začít. Strach z nepřijetí vyústí v “pejska” či “kočičku”, místo klidného a zdravého přijetí faktu, že se mi něco nepovedlo a teď chci hledat cestu, jak to napravit, se začnu třást nebo věc zcela ignorovat.   

Dospělý člověk se zkušenostmi, který má své nitro upevněno a ví, že jeho důstojnost je nedotknutelná, že nikdo není nad a nikdo není pod, že pozice není o nadřazenosti a moci, ale o odpovědnosti a službě, ten při prvním pokusu šéfa o mocenskou hru pozvedne levé obočí v němém úžase či pobavení a NEHRAJE ji. Kde není protihráč, není hra. Odkud to ale má znát a umět dítě?

 

 

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      coral-mimi 20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442715745_1470410_n-jpg 26498_1425450835948_2001321_n-jpg 26498_1425450875949_3390318_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 163808_1867599609391_3942464_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 320403_4842250093794_1545645029_n-jpg 548387_4842249693784_569404942_n-jpg