Hnutí mysli 152.: Pouze již dlouze překážím sám sobě
Tam “venku” není nic silnějšího, než uvnitř každého z nás, co by nám mohlo pomoci k tomu, co chceme, než my sami.
Jistě, přátelé, blízcí, rodina, kvalitní vzdělání a další vnější “okolnosti” jsou mimořádně důležité. Jsou-li však přítomny, často nejsou dostačující. Pokud člověk nevěří sám sobě a “nepostaví” se svému vlastnímu strachu.
V pohádkách je často vidět, jak se hrdina otočí k děsivému přízraku zády a řekne: “již se tě nebojím” a přízrak zmizne. Je to krásná metafora o vnitřní síle, možnosti výběru, o postoji a způsobu uvažování.
Nikdo se však posléze hrdinu nezeptal, jak to udělal, že se nebál, jak to dokázal, otočit se bestii zády.
Třeba by se pak dověděl, že se mu hrůzou ježili chlupy, PŘESTO to udělal.
Nebo že najednou svůj strach PŘIJAL a přestal s ním bojovat.
Nebo ho napadlo, že by mohl zkusit PŘESTAT tak urputně KONTROLOVAT vše a všechny kolem sebe, podléhat iluzi, že je možné mít vše pod kontrolou a najednou se cítil svobodnější a jistější.
Nebo bestii náhodou viděl večer před tím, jak se choulí v koutku a třese se a uvědomil si, že snad VŠICHNI mají, měli nebo budou mít někdy z něčeho strach.
Nebo si řekl, že místo vyčerpávajícího boje s tím, co NECHCE se spíš bude pro změnu zabývat tím, co CHCE a udělá PRVNÍ KRŮČEK.
Nebo něco jiného.
Všechny strategie však mají něco společného: začaly uvnitř. To je totiž ta nejjednodušší cesta, i když ne vždy lehce sjízdná. Jde pouze o práci se sebou samým místo práce se vším a všemi kolem. Jak si “začít přestat” překážet na cestě k vlastnímu dobrému žití.
