jak pracuji

Ráda svým klientům říkám, jak pracuji, aby se hned zpočátku cítili dobře, že jsou informováni a ví, do čeho jdou. Většina mých nových klientů přichází na doporučení mých stávajících klientů nebo klientů, se kterými jsme spolupráci v minulosti úspěšně završili. Ti již některé informace mají. Tyhle informace jsou spíš adresovány klientům, kteří si mne vyhledali na internetu.

Pro mne je klient rovnocenným partnerem. I když se jedná o dítě, samozřejmě. Je tomu tak z jednoduchého důvodu. Není na světě dvou stejných lidí. I rodiče jednovaječných dvojčat sdělují, jak jsou obě tyto děti odlišné a své. Každý má unikátní duševní svět, který je nesrovnatelný s duševním prostorem druhého člověka. Já dávám přednost objevování duševní krajiny, do které mne můj klient pozve. Jelikož jsem pozvána a nejsem tam “doma”, chovám se jako host, který respektuje meze a domácí zvyklosti svého hostitele. V žádném okamžiku rozhovoru s klientem nesmí ten pocítit, že je někam tlačen nebo posuzován, manipulován nebo je jiným způsobem sáhnuto na jeho sebeúctu. Jelikož si myslím, že nikdo nemůže plně pojmout a pochopit všechny pocity, myšlenky, tužby, strachy či sny a významy a kontexty druhého člověka, nemůže o nich vynášet soudy. Co však může, je s respektem objevovat, s kým právě mluví a kdo ho poctil svou důvěrou. Co tenhle člověk potřebuje, jaké jsou jeho zdroje, jenž každý máme, které se dají využít jako spojenci na cestě k cíli. Cíl ovšem určí klient, jakožto expert na svůj život. Já se stávám průvodcem, expertem na cestu, na způsob, jak cíle dosáhnout.

Věřím v člověka, v jeho vnitřní sílu. Věřím, že klient ví, kdy bude spokojený, klidný a šťastný, jen si pouze třeba nepoložil ty správné otázky, odpovědi ovšem má v sobě uvnitř. Své cíle si proto stanovuje klient osobně. Ne terapeut. Myslím si, že úkolem psychologa či terapeuta je především porozumění člověku, jak on to ve svém specifickém světě má,  a pak pro něj pomoci najít velmi specifické řešení.  Pomoci zmobilizovat jeho  jedinečné schopnosti, vnitřní sílu, ne udělovat rady. Naopak, pomoci člověku “používat sama sebe” ve svém životě způsobem, který mu sedí. A taky mu pomoci i myslet novým, rozšířeným či jiným způsobem. O sobě, o jeho světě, o jeho důležitých vztazích, včetně vztahu k sobě. Nahlížet na sebe nebo na potíž, se kterou přichází jiným způsobem, než tomu bylo dosud, a to skrze velmi individuálně konstruovaný rozhovor, v průběhu kterého je tato změna umožněna, v průběhu kterého je pro změnu vytvořeno prostředí. Zejména myslet na to, že to, co pomohlo jednomu člověku, nepomůže druhému, jelikož jsme každý úplně, ale úplně jiný. Terapie musí být nutně šitá na míru. Člověka v jeho jedinečnosti musím nejdříve “poznat”, abychom našli společně právě to, co je možné udělat jinak, aby věci v jeho životě mohly být v budoucnu změněny. Aby mohl žít adaptivněji. A to vše se musí dít v prostředí absolutního bezpečí.

Máte takový zážitek, kdy jste se potkali s člověkem, který vás neposuzoval, nesnažil se vás předělat, naslouchal vám a bral vážně všechny vaše myšlenky, zajímal se o vás a snažil se lépe pochopit, co říkáte? Co potřebujete a jak vypadá dobrý život podle vašeho cítění a přesvědčení? Nesnažil se přesazovat svůj názor na úkor vašeho, nemanipuloval vás, nepřesvědčoval o své pravdě, naopak, se zájmem si vás vyslechl a pobízel vás v tom, abyste mu sdělili další důležité věci o sobě? Svá přání a představy o míru ve vaši duši? O tom, jak přemýšlíte? A současně pouze ty informace, které vy sdělit chcete? A  se vším naložil s láskou a obezřetností, jakoby jste mu svěřovali nejcennější poklad? A věřil vám a vaší síle a že změna je možná? Tak takový pocit by, myslím, měl mít člověk v terapii.

Jakékoliv chování člověka není určováno pouze jeho “vnitřkem”, ale i mezilidskými vztahy, těma, které jsou významné a způsobem komunikace v těchto vztazích. Protože se soustavně navzájem ovlivňujeme, v mezilidských vztazích se utváříme. Taky proto velmi ráda zvu na sezení další důležité lidi ze života klienta, je-li to možné. Je nesmírně důležité to, jak se sebou navzájem zacházíme i to, jak zacházíme se sebou samotným. Pokud se objeví některý tzv. symptom, je to pouze reakce na nějaký velmi těžký životní kontext. Projev některé velmi bolestné poruchy komunikace, ne poruchy člověka. Toho, jak lidi se sebou vzájemně zacházejí.  Informace, upozornění, že je potřeba něco udělat jinak. Že je potřeba změny. Pokud uvažuji tak, že člověk má nějakou stabilní “osobnost”, vytvářím myšlenkovou bariéru sám sobě, jako profesionál, v uvažování o cestách vedoucích je změně. Pokud uvažuji o člověku jako o citlivém a mimořádně transformovatelném bytí, jedinečném ve své životní dráze, bariéry na cestě ke změně se rázem rozplynou. Otevírám tak cesty ke změně a nejsem (doufám)  její překážkou.

Ke klientům přistupuji s respektem a neposuzuji je. Nevynáším soudy a nestanovuji diagnosy. Jelikož se lidé v každou chvíli svého kontaktu navzájem ovlivňují, je tudíž nerozumné i nevědecké se domnívat, že lze být objektivním expertem, který pomocí testu pozná, jaký ten druhý člověk “je”. Reakce člověka, klienta, se kterým komunikuji, jsou tedy ovlivněny i mými reakcemi. Ovlivňuji to, jak se člověk cítí, co si myslí, co prožívá, co dělá, co říká. Jak pak můžu být objektivním pozorovatelem? A jak vůbec pomocí jakéhokoliv testu můžu postihnou komplexnost člověka? Co prožívá, co se děje v jeho významných vztazích, jak se věci dějí v jeho životě? A jak můžu zachytit všechny jeho kontexty, vztahy, prostředí, významné lidi, kteří na něj taky vplývají? A jenž působením se utváří? Jeho jedinečnost?

Své klienty vnímám je jako odvážné partnery na cestě ke svým vlastním cílům – ne k mým představám o tom, jak by měli žít. Odvážné proto, že ne každý, kdo má trápení, umí vykročit do neznáma a pustit se do řešení.

Mým úkolem je potkat se s klientem v jeho světě, ne v tom mém.

Způsob, jak přemýšlím o lidech, o světě, o problémech, jenž lidé trápí, jak ony vznikají a jak s nimi naložit, aby mohly odeznít či se rozplynout se označuje jako postmoderní, systemický či systémový, nepozitivistický, konstruktivistický. Je to etablovaný způsob práce s lidmi, žel více v zahraničí, než u nás. Pokud vás zajímá pár dalších myšlenek o tom, jak pracuji, naleznete je v menu “O mně”, kde píši i o tom, jak na vlastní kůži poznáte dobrého psychologa při osobním setkání  a taky se zmiňuji to tom, co to znamená být psychologem profesionálem.

O tom, jak přemýšlím, co se v sezeních s klienty samozřejmě projevuje, vám nejspíš napoví má Hnutí mysli (http://www.katarinabradac.cz/category/hnuti-mysli/) nebo publikované články (http://www.katarinabradac.cz/category/moje-clanky/).

A možná nejlíp reakce a reference od klientů (http://www.katarinabradac.cz/reference/), které i já považuji za nejdůležitější.