Vícegenerační bydlení – peklo nebo ráj?

Posted on 02/04/2013 by Katarina Bradac in Moje články

Vyšlo v časopise Maminka, leden 2012

TEXT: Jana Potužníková

 

Vícegenerační bydlení: peklo, nebo ráj?

Byty jsou drahé, postavit si vlastní dům si může dovolit také jen hrstka z nás. A tak je pochopitelné, že více generací jedné rodiny mnohdy žije v jednom domě. Je to správné řešení a může to fungovat?

 

Na rovinu je třeba si říct, že když si představíte, jak žijete pod jednou střechou s tchyní a tchánem, daleko spíš vám přejede mráz po zádech, než abyste skákala do stropu nadšením. O moc lepší není asi představa, že sdílíte jeden dům se svými vlastními rodiči. Vždyť jste dávno samostatná, dospělá žena, a oni ve vás pořád vidí tu malou holčičku, která potřebuje jejich pomoc. Zkrátka a dobře, kdybyste mohla, jednoznačně bydlíte ve svém, jste svou vlastní paní a nepokoušíte se horko těžko sžívat s kýmkoliv jiným. Jenže… co když to vážně nejde? Co když nemáte na vlastní byt, nebo čekáte, až se vám dostaví dům a přechodně potřebujete střechu nad hlavou? Nutno podotknout, že do situace, kdy budou potřebovat pomoct a azyl, se mohou dostat i vaši rodiče nebo rodiče vašeho partnera, jimž důchod najednou nevystačí na samostatné bydlení… A vy budete stát před mnoha otázkami: bydlet spolu? Za jakých podmínek, abychom se „nepobili“? A může takové spolubydlení přinést vůbec něco pozitivního?

Staré dobré časy

Poměrně zvláštní je, že zatímco my dnes s těžkým srdcem řešíme, jak spolubydlení několika generací zvládneme, dříve to bývalo naprosto normální. Jedni se starali o druhé, podíleli se na pracích kolem domu, výchově nejmladších, společně se starali o nejstarší… Mladší trpělivěji naslouchali, starší se zase v určitém věku „stáhli“ do pozadí, na vejminek, a dali prostor mladším. A i když nikdo netvrdí, že to bývala automaticky idylka, rozhodně to bývalo běžné. Naše generace to tak už ale necítí. Snažili jsme se rychle vyletět z rodného hnízda, postavit se na vlastní nohy, oddělit se. A naše děti? Ty na tom budou pravděpodobně stejně. Čím to? Co se změnilo, že nás to takřka nutí opouštět původní rodiny a už se do nich nevracet? „Dnes je situace jiná v mnohých věcech. Tak například v tom, že mladá generace často nepokračuje v započaté práci svých předků,“ objasňuje první ze změn brněnská psycholožka a koučka Mgr. Katarína Bradáč (www.katarinabradac.cz) a pokračuje: „Také objem informací a znalostí se mezigeneračně rychle znásobuje a vyvíjí do nových dimenzí, takže rodiče často nejsou nositeli moudra, které je potřeba nasát v rodném hnízdě. Mladí lidé mají také relativně brzy možnost cestovat v rámci různých projektů, navazovat vztahy v mezinárodním měřítku, rozkoukat se, což spíš vede jejich kroky ven z hnízda. Rodičovská generace se dožívá pořád vyššího průměrného věku, i věk odchodu do důchodu se zvyšuje, ale taky chuť pracovat a realizovat se a současně mladá generace zakládá sekundární rodinu v průměru později, tudíž očekávána role starých rodičů se taky odsouvá. Vlivem těchto a dalších faktorů se generace spíš prostorově rozdělují.“

Když to jinak nejde

Pravda. Mnohdy už býváme chytřejší než naši rodiče, snadněji vstřebáváme nové technologie a rady těch starších, kteří si myslí, že jsou zkušenější a mají tudíž automaticky pravdu, nás už ne vždycky zajímají. A oni stále nechápou, že svět už je trošku jinde a oni si toho bohužel nevšimli. Přesto všechno, co máme rozdílné, se ovšem chtě nechtě stejně můžeme dostat do situace, kdy to vypadá na vícegenerační soužití. Tak třeba my mladí, i přes svou chytrost a rozlet, nemáme dost peněz na vlastní bydlení. Rodiče nebo rodiče partnerovi nám vyjdou vstříc, takže bychom mohli mít po starostech. Přesto často a dlouho váháme. Víme totiž, že ti starší se pak budou chtít snažit nastolit svá pravidla, do spousty věcí nám  mluvit, a to už nás nesmírně odrazuje. Do jisté míry právem. Chceme si žít po svém, bez pohledu na to, kde žijeme. Nechceme se dostávat do sporů, ke kterým dochází kvůli malichernostem. Rádi bychom měli klid. A také jsme ho mít mohli. Kdybychom… třeba hned v počátku sedli a nastavili pravidla, jež by vyhovovala všem! „Kdysi to jistě také nebylo jednoduché, ale přece snadnější a čitelnější v tom, že pokud nastal čas dospělosti a plného rozvoje síly mladé generace, ta starší se stáhla do ústraní a rozhodovací pravomoci a vůdčí role přešly tímto rituálem na mladou generaci. Jistě i oddělené kuchyně přitom hráli svou roli. Dnes to tak jednoduché není. Jak jsem již zmínila, starší generace není automaticky na svých dětech závislá a pokud k tomu ještě poskytuje útočiště ve svém teritoriu, je přirozené, že se dle toho nastavují jistá očekávání a zapomínají se kdejaká životní moudra – kupříkladu to o dvou kohoutech na jednom smetišti. Dle mého názoru je velice užitečné již zpočátku nastavit pravidla či dohody. Zejména v těch životních prostorách, kde dochází k průniku a prozatím není jiné řešení, např. již zmíněná společná kuchyň a podobně. Taky je důležité respektovat soukromí a zbytečně ho nenarušovat vstupováním bez zaklepání či bez pozvání. Když se nad tím člověk chce hravě zamyslet, je užitečné nastudovat informace o teritoriálním chování v přírodě, případně o roli alfa páru ve smečce a mnohé může být jasnější,“ zlehčuje trochu situaci psycholožka. Ale má do puntíku pravdu. Když přijde na spory, chováme se mnohdy jako ta „zvířata“!

Spolu, a přesto odděleně?

 

I proto, abychom se nehádali, se zdá být nejelegantnějším řešením možnost spolubydlení, které nabízí možnost odděleného žití. Zkrátka dvoupatrový rodinný domek se dvěma vchody? Ideál. Samozřejmě, ideály existují jen zřídka, přesto… „Pokud jsou na to prostorové možnosti, považuji to za nejlepší řešení. Žít v izolované domácnosti neznamená ztratit laskavý vztah ke svým blízkým. Naopak, více soukromí poskytujeprostor pro vlastní život dle osobních představ pro obě generace,“ konstatuje Mgr. Katarína Bradáč. Podle níž ovšem generace starší, především maminky a tchyně, neumí často pochopit, že už není čas, aby se o nás staraly stejně jako doposud. Ty, které mají své dospělé děti daleko, můžou trpět „syndromem prázdného hnízda“ stejně jako ty, které mají děti poblíž, nebo ve společné domácnosti,  vzdálenost však může být užitečným pomocníkem. Jenže co když nás mají pořád v dohledu a dosahu? „Opravdu ne každá matka se dovede vypořádat s faktem, že ji její dítko již nepotřebuje ‚existenčně‘, ale už rozhodně citově, a že to mohou být v dospělosti zcela odlišné potřeby. V žádném případě to neznamená, že je matka již nepotřebná či nemilována. Došlo pouze ke změně v systému. Ale ona to tak může cítit. Proto se snadněji na novou roli matky s ‚prázdným hnízdem‘ navyká, pokud je dítě skutečně prostorově vzdáleno. Když zůstává poblíž, nebo dokonce ve stejné domácnosti, je těžší vstřebat nový kontext. Také partner dospělého dítěte, obvykle věkem velice blízko, může v očích i srdci tchyně vyvolávat spíš mateřský pud než uznání, že se jedná o zcela nezávislou dospělou osobu. Velice užitečné jsou dávné rituály, které zřetelně uzavírají jednu fázi života a uvádějí novou. Nikdo z této konstelace to nemá snadné,“upozorňuje psycholožka.

Třetí generace na scéně

Zajímavě se může vícegenerační soužití vyvrbit také v okamžiku, kdy se „dětem“ narodí děti a do domu přibude třetí generace. Role všech by se měly pozměnit, uzpůsobit, jenže znáte to. Maminky a tchyně zase chtějí mluvit do všeho a ukazovat nám, jak máme vychovávat své vlastní děti! Člověk by jim to někdy pro klid na duši nejraději dovolil, jindy by se hned sbalil a odjel na druhou stranu zeměkoule, když posté slyší, že nejlepší jsou látkové pleny a domácí kašičky místo těch kupovaných nebo že dítě je třeba nechat vybrečet a nechodit ho pořád utěšovat. Zkrátka a dobře, zatímco jste čekala, že nová role babičky zafunguje jako stmelovací prvek, můžete se velmi zklamat.„Zde se přikláním k tomu, že stará matka, která se do výchovy svého vnoučka neplete, je moudrá matka. Stejně má prostor kde co ovlivnit dle svého nejlepšího úsudku, pokud je jí vnouče svěřeno dočasně do péče v čase prázdnin nebo během odpoledne. Tehdy si myslím, že je přirozené, že se dítko přizpůsobí pravidlům, která vládnou u babičky, nejsou-li diametrálně odlišná od těch domácích a nepřekračují-li meze, které stanoví mladá matka. Pro dítě může být velice poučné a rozvíjející, zažije-li různé rodinné kontexty, pokud má možnost vnímat širší rámec rodiny a podobně. Taky to může přispět k pocitu bezpečí, když cítí, že lidé, kteří ho mají rádi, jsou všude kolem,“ poukazuje brněnská psycholožka na to, že byste si – alespoň ve výchově – měla stát za svým. Bez křiku, hádek, ale pevně. Protože nejen v tomto směru už nejste malá holka. A že žijete pod střechou s někým starším, automaticky neznamená pokorné přijímaní jeho názorů a podmínek.

Hádky, spory, neshody

Problém je, že jakmile se vůči počínání starších vymezíte, dostanete se do konfliktu. Tchán či váš otec to obvykle řeší „chlapským“ bouchnutím do stolu nebo mlčením. A pokud dochází k takovým těm mužským sporům o to, jak přivrtat poličku, oni už si to chlapi mezi sebou nějak vyříkají. Mají výhodu přímého jednání. My ženy to máme komplikovanější. A zacházet s ublíženou tchyní nebo maminkou, to je jako zacházet se silně těkavou výbušninou. Nemluvě o tom, že to pak končívá vyřizováním si účtů prostřednictvím třetí osoby, nejčastěji vašeho partnera/jejich syna. Tu si tchyně jakoby náhodou posteskne, že ji nemáte ráda, že ona vám vychází vstříc, a vy nic. Tu si povzdechne, jak vnoučka vídá málo, a vy to máte doma na talíři coby dup! A nebo možná i vy občas podlehnete trápení a se slzami v očích se svěřujete partnerovi, jak je na vás jeho maminka „zlá“. Jistě, je to manipulace. A velmi nedospělá manipulace! A popravdě řečeno – byste to měla vy i ta druhá strana zvládat bez stížností straně třetí!„Domnívám se, že moudrá žena, snacha nebo tchyně, si poradí i bez stěžování si partnerovi či synovi. Už proto, že je pro něho velice obtížné být mezi dvěma ,mlýnskými kameny‘, kdy muž miluje obě ženy, i když odlišnou láskou, a má volit mezi tím, ke které se přikloní. I když může z této manipulativní léčky vystoupit jednoduše tím, že odmítne těžkou dvousečnou volbu a zůstane stranou. Člověk žije ve vztazích a mnohé se tvoří v komunikaci, proto je užitečné toto využít k prospěchu, a ne ke svárům,“ poukazuje Mgr. Katarína Bradáč na fakt, že jako dospělé osoby byste si všichni v rámci rodiny měli být schopní říct pravdu přímo.

Maminko, tatínku, vítejte!

Protože jsme zatím mluvili pouze o situaci, když starší nabídnou bydlení mladším, pojďme se podívat na okamžik, kdy byste vy, mladí, nabídli střechu nad hlavou rodičům jednoho z vás. I to se může stát. Jeden nebo druhý z nich přijde o práci, důchod jim nevystačí na komfortní bydlení nebo už máte vy či partner už jen jednoho, navíc nemocného rodiče, o kterého je třeba se jednoduše postarat. A takové rozhodnutí je samozřejmě v pořádku. Jen se pak nabízí otázka – budou pravidla spolužití jiná? Má být někdo zavázán a tudíž se podřídit? Ve smyslu jenom podle vás? Musejí „starouškové“ respektovat to, co vy nadiktujete? No, pokud jste pečlivě četla předchozí řádky, víte, že to tak nebude. Ať vstupuje kdokoliv na „území“ kohokoliv, pak se tak děje s oboustranným vědomím, že svá práva mají všichni zúčastnění! To potvrzuje i Mgr. Katarína Bradáč: „Pokud někomu něco poskytuji dobrovolně a máme společná a jasná pravidla, jestli za to něco chci nebo nikoli, pak za to něco dostávám nebo nic nečekám, v obou případech jakékoli vyžadování pocitu zavázanosti není na místě[MSOffice1] .“

Kladné stránky věci

Sečteno podtrženo. Vícegenerační soužití je něco jako malá firma, kterou všichni zúčastnění spoluvlastní, tedy mají právo rozhodovat, diskutovat, namítat, přicházet s novými nápady, ale stejně tak mají „povinnost“ smířit se s tím, že není vždycky po jejich a jakýkoliv návrh na změnu musí projít u většiny. A když se dohodnou pravidla, povinnosti a pravomoci hned v zárodku, není důvod se bát. Naopak. Pak může mít vícegenerační soužití několik mnoho sladkých bonusů! „Starý rodič se může cítit při spolubydlení příjemně i bezpečně v zachovaném rodinném kontinuu. A také hrdě, že vychoval své dítě tak, že je tolerantní a má se svými rodiči laskavý vztah. Člen mladé generace také může cítit určitou přetrvávající jistotu či emoční pohodlí. Stejně je možné, že všichni budou profitovat z dělby některých prací nebo sdílení nákladů na bydlení. Mladí při vícegeneračním soužití kromě toho symbolicky vedou svoje děti k tomu, že soužití více generací lze zvládat, a pak, pokud to bude oboustranně důležité, je vyšší pravděpodobnost, že se to povede i té navazující ,dvougeneraci‘,“ vyjmenovává brněnská psycholožka. A nám zbývá už jen zmínit, jaká pozitiva přinese spolubydlení více generací kromě výše zmíněného také vašim dětem. „Rozhodně výhodu širší rodiny. V operativním smyslu denního fungování i v emočním smyslu. Přirozené pochopení generační diversity, prostor pro rozvoj tolerance i úcty k stříbrovlasým lidem, objevování světa, který zde byl, ještě než se vlastní rodiče narodili, oporu více dospělých současně, širší společenský kontext, pestřejší program kupříkladu,“ uzavírá téma Mgr. Katarína Bradáč.

 

BOX: Když vícegenerační spolubydlení nevyjde…

Mirka (41) zažila relativně krátké spolubydlení s vlastními rodiči. Říkáte si, že to by mělo být v pohodě? A ono nebylo…

„Druhé dítě jsem si pořídila poměrně pozdě, bylo mi sedmatřicet, a nebylo až tak plánované jako to starší. Postavilo nás každopádně před otázku, jak vyřešit bydlení, protože byt 2+kk přestal zásadně dostačovat. Tehdy přišla máma a nabídla nám, ať jdeme bydlet k nim. Třeba na přechodnou dobu, ale že u nich v domku je místa dost. To byla sice pravda, ale domek byl desítky let starý, neudržovaný, a představa, že do něj přivedu miminko, mě moc nenadchla. Domluvili jsme se tedy, že horní patro, které nám mělo připadnout, s manželem nejprve zrenovujeme. Už to byl kámen úrazu. Bylo potřeba vyklidit místnosti plné starých krámů, které nashromáždili nejen mí rodiče, ale také jejich rodiče a prarodiče, zkrátka několik generací před námi. A v tom jsme narazili u mého táty.

Nikdy jsem si nevšimla, že by měl takové tendence věci hromadit, každopádně nás nenechal vyhodit absolutně nic a souhlasil jen s tím, že jednu ze čtyř místnosti předěláme na jakési skladiště. I tak nám mělo zůstat 3+1, takže jsme s manželem mávli nad tátovým podivínstvím rukou, a pustili se do přestavby.

A zase se projevil táta. Jako bývalý zedník chtěl u všeho být, do všeho nám mluvit, dokonce už v téhle fázi nám začal předhazovat, že předěláváme jeho dům, tak ať se podřídíme. Co na tom, že jsme se na úpravách předem domluvili? Co na tom, že jsme se dohodli i na výši jakéhosi nájmu, který zahrnoval placení všech provozních nákladů celého domu? Táta jakoby zapomněl, že má před sebou dospělé lidi, začal se chovat tak, jak se nechoval, ani když mi bylo deset. Začal mít tendence vymezovat nám životní prostor, mluvit do toho, co jak děláme, a přesto mu to nebylo dost po chuti. Měla jsem tolikrát sto chutí si s ním všechno vyříkat… Ale s ohledem na pokročilé těhotenství a také mámu, která na mě pořád vrhala smutné pohledy prosící, abych nic neříkala… Mlčela jsem. Dneska už vím, že to byla chyba, že jsem se opravdu měla ozvat hned v počátku a nastavit rychle pravidla vyhovujícím způsobem. Nicméně neudělala jsem to a táta si zvykl, že ho posloucháme. Manžel samozřejmě zuřil, že z něj dělá malého kluka. Já se cítila stejně tak, ale termín porodu se blížil, nebyl čas na nějaké hrdinství.

Po narození miminka to začalo zase gradovat. To se přidala do naší podivné ,výchovy´ taky máma, které se najednou zdálo, že se o své novorozené dítě nestarám dostatečně mateřsky. Nechtěla pochopit, že některé postupy se od jejích časů změnily, odmítala slyšet, že jedno dítě už jsem vychovala, že to zvládnu. Až jsme se začali doma zamykat a hlavně – poohlíželi jsme se hodně rychle po novém bydlení.

Štěstí nám nakonec přálo. I když jsme hledali asi dva měsíce, našli jsme své vysněné malé království se třemi pokoji, které našim dcerám a nám budou bohatě stačit. Stěhováním jsme se ovšem dopustili dalšího ,přešlapu´. Naši si to vzali velmi osobně a označili nás za nevděčné.

Pro mě to byl opravdu neuvěřitelný zážitek. Dokud jsme od sebe bydleli pár desítek kilometrů, vztah s našima byl v pohodě. Každý vycházel s každým. Když jsme to k sobě měli jen pár schodů a bydleli jsme v jednom domě, ošklivě jsme to odnesli. Naše vztahy se ještě úplně neuzdravily, a to jsme pryč víc než rok. Ale rozhodně jsem poučená. Vícegenerační bydlení? Už nikdy!“

 

BOX: Může to fungovat!

Věra (32) bydlí v jednom domě se svým švagrem, partnerovými rodiči i jeho babičkou. A je navýsost spokojená!

„Pravda je, že jsem nekonfliktní typ a manželova rodina mě od začátku přijímala takovou, jaká jsem. Samozřejmě to neznamená, že jsme nikdy neměli na něco rozdílné názory, ale mně se moc líbí, že u nich v rodině funguje zákon respektu. Každý si váží každého a jsou zvyklí komunikovat, což považuju za ohromnou vzácnost a také jejich schopnosti mluvit myslím vděčíme za to, že spolu bydlíme tak spokojeně, jak bydlíme.

Samozřejmě jsem se zpočátku bála. Po vysoké jsem žila sama v poměrně velkém bytě, pak jsem si zvykala na soužití s manželem, a najednou se mnou měli bydlet další čtyři lidé? Dlouho jsme to probírali. Všichni. Tchán, tchyně, švagr i jejich babička do toho měla co mluvit. A dohodli jsme se.

Partner vždycky počítal s tím, že s nimi bude žít, tak jsme to pomalu začali zkoušet.

Přijížděli jsme na víkendy, prodloužené víkendy, zkoušeli jsme, jak se od nich budu dostávat do práce, zjišťovali, jak je to v okolí se školkami a školami pro děti, které jsme samozřejmě plánovali…

Asi proto, že to nebylo tak ukvapené a dopředu jsme se na všem dohodli, to docela funguje. Je super, že mám v domě hlídání pro syna, což mi umožnilo se po dvou letech vrátit do práce. Manželova babička už není tak mobilní, takže se pak pro změnu my staráme o ni. A přestože to samozřejmě někdy zaskřípe, asi bych neměnila. Taky už jsem si zvykla, že máme zahradu, na které si můj syn může hrát, aniž bych musela mít obavy, že se mu něco stane. Má kolem sebe spoustu lidí, kterým může věřit a každý z nich ho může něco naučit. Takže ano, já jsem spokojená…“

BOX: Kde vám (bezplatně) poradí?

Pokud u vás doma vícegenerační bydlení skřípe tak, že už se to nedá vydržet, a rozestěhování není z nějakého důvodu možné, nechte si prostě poradit od odborníků z řad psychologů a terapeutů. Opravdu není ostuda jít se za nimi podívat – to by bylo jako stydět se za to, že se zlomeninou jdete pro sádru. Kdepak. Navíc, osoba nezaujatá vám může dát opravdu cenné postřehy. A kde najdete ty pravé? Takřka v každém větším okresním městě existují tzv. rodinné poradny, které nabízejí bezplatnou pomoc. Jejich seznam najdete na www.amrp.cz (Asociace manželských a rodinných poradců), kde si na mapě zvolíte nejbližší vhodnou adresu. Počítat můžete i se základní právní pomocí, pokud by byla potřeba. Hledat lze také přes internetový vyhledávač, kam zadáte „Centrum sociálních služeb xxxxx“, kde místo „x“ vepíšete nejbližší větší město v okolí.

 

BOX: Přečtěte si – co vám usnadní spolužití?

Kniha o rodině (vyd. Práh, cca 300 Kč) – kniha vás vtáhne do všech možných i nemožných problémů, které mohou vzniknout uprostřed úzké i široké rodiny

Společná terapie rodiny (vyd. Portál, cca 300 Kč) – přečtěte si jak rodina ovlivňuje jedince a jedinec rodinu a jak si toho mohou navzájem hodně dát

Nenechte s sebou manipulovat (vyd. Grada, cca 160 Kč) – nejen v rámci generačního spolubydlení se setkáte s pokusy o manipulaci a je dobré vědět, co s tím

Síla pozitivního myšlení (Grada, cca 160 Kč) – všechno zlé je pro něco dobré a všechno zlé lze v dobré obrátit. Pokud to tak nevidíte a nejen doma na všechno koukáte jako škarohlíd, začtěte se…

Čtyři dohody (Pragma, cca 150 Kč) – tohle by měla být povinná četba v každé rodině, pro každého jednotlivce… čtyři dohody jsou vlastně čtyři pravidla, která – pokud je budete dodržovat – vás udělají šťastnějšími, dovolí vám porozumět konání lidí kolem vás a ušetří vám do budoucna spoustu slz, nejen co se sporů s tchyní nebo vlastními dětmi týče!

 

Maminčin odborník:

Mgr. Katarína Bradáč, koučka a psycholožka se soukromou praxí v Brně,www.katarinabradac.cz

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425450835948_2001321_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 163808_1867599609391_3942464_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 384543_2744433569692_1366047088_n-jpg 548387_4842249693784_569404942_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg