Hnutí mysli 116.: Nebojme se dětem zpřístupnit své vlastní dětské zkušenosti i obavy

Pokaždé nabízím, ať na sezeních s dítětem zůstává i rodič, ideálně oba, nebo ať přizvou prarodiče nebo kohokoliv pro dítě důležitého.

Taková sezení mají jinou dynamiku, pracujeme jako tým, vytváří se synergie. Terapeutická změna se děje rychleji a často jsou všichni překvapeni, co se o tom druhém dovídají za užitečné věci.

Snad pořád se stává, že dříve nebo později začne rodič mluvit o svých dětských obavách, strachu, zkušenostech, vítězstvích.
Oči dítěte se v tom okamžiku pokaždé rozšířily a poslouchalo jako v transu.

Nejenom, že na sezení byly přijaty jeho emoce, nikdo je nezpochybňoval tím, že by říkal: “Ale, prosím tě, přece to není tak zlé/náročné..čeho se bojíš? To nic není…” no navíc “velký” rodič měl podobné potíže, když byl malý. Takže je to zcela přirozené. A evidentně je překonal, když pořád žije a vypadá dobře. Je to velké povzbuzení podpořeno přijetím.

Dokonce jsem se nejednou setkala s tím, že takové odhalení bylo přínosné i pro děti již dávno dospělé. Když od svých rodičů, nyní starších lidí, najednou slyšeli o jejich trápeních v dětství nebo dospívání.

Rodiče se často snaží být silní před svými dětmi, aby jim byli vzorem i oporou. Jsou často “supermani”, o které se dá opřít, kteří znají všechny odpovědi.
Na jednu stranu je to podporující, dítě tak má silného a moudrého ochránce.
Na druhou stranu ne že nevadí, ale bývá velice užitečné mluvit taky o tom, že rodič udělal tu a tam chybku či se něčeho bál.
Neklesne tak v očích dítka. Naopak, umožní mu pochopit, že třeba mýlit se přirozené a že je důležité, jak pak se svou zkušeností naloží, poučí se. Nebo že bát se je taky přirozené, není zač se stydět a už vůbec není proč o sobě pochybovat.

A to je rovněž důležitá výbava do života, popři tom, že rodič je silný a schopný ochránce.
I Achilles měl slabou stránku, i na Supermana působil Kryptonit a kolik toho svedli.

Nemluvím o nepřiměřeném zatěžování dětí informacemi, které jim nepřísluší. Mluvím o svobodném přijetí lidských slabostí s dobrou nadějí na jejich překonání.

Není nic špatného na tom, obáváme-li se něčeho jako děti, a když víme, že to tak mají i ti velcí, které obdivujeme a vzhlížíme k nim, často to přináší úlevu a velkou naději a důvěru v dobrou budoucnost.