Hnutí mysli 118.: Jaký životní postoj si vybíráme?

Můj dlouholetý přítel, Slovák, žije v Praze již hezkou řádku let. Jelikož bylo vzhledem k jeho zaměstnání přijatelnější pro klienty, aby mluvil česky, mluví česky. Výtečně, i dle odstínů a intonace či větné skladby málokdo vytuší, že není rodilý mluvčí.

I tak se jednou za čas v minulosti stávalo, že mu uniklo nějaké to slovíčko.
A jaká byla reakce? Kritika, upozornění, nevůle, že nemluví čistě, bez chyb. Okamžitá korekce, napomenutí. Nelibost.

Jelikož je to muž, který se umí o sebe postarat, pokaždé s úsměvem řekl: “Když se naučíš slovensky alespoň ze 45% tak dobře, jak já mluvím česky, pak mne kritizuj”, nutno dodat, že to řekl s úsměvem.

Jelikož jsem podstatnou část svého života procestovala jako sportovní reprezentant státu, měla jsem příležitost mluvit s lidmi z různých koutů světa a mluvila jsem s nimi ráda.
Samozřejmě, většinou se mluvilo anglicky, co byla taková neutrální jazyková půda – ani po mém, ani po tvém. Někdy německy a tu a tam španělsky. Z posledního jazyka umím pár slovíček a spojení, taky by se něco našlo z arabštiny, japonštiny, třeba i polštiny, francouzštiny, maďarštiny a podobně.

A je velmi zajímavé, že pokaždé jsem se setkala s nadšeným úsměvem, výkřiky nebo potřesením ruky či úklonem, dle nátury a temperamentu. Obratem se “lidi ze světa” tázali, jakže se to řekne v mém jazyce a pak to opakovali a smáli se. Něco jako roztání ledů poté, co slyšeli “jazyk svého kmene”. Ve zmíněných jazycích jsem určitě mluvila špatně, intonačně nesprávně, gramaticky divně. Nikdy mne nikdo neopravoval, netvářil se nelibě. Smáli se, když jsem se v Barceloně snažila “šišlat” a na mistrovstvích světa s Japonci mluvit úsečně a rychle, jak to znám z filmů od Kurosawy.

Mým klientům dám pokaždé na výběr, v kterém jazyce budeme mluvit. Obvykle mí klienti mluví česky, slovensky nebo anglicky. A co si vybírají? Většinou ať mluvím svým jazykem a když nebudou rozumět, že se zeptají. (Snad s vyjímkou malých dětí, s těma mluvím jejich jazykem a s vyjímkou práce v transu, tehdy je lepší taky mluvit řečí klienta.) A co navíc, klienti rádi řeknou pár slov slovensky a mne to pokaždé potěší, je to milé a přátelské.

Já si vybírám ocenění, když se mi někdo snaží přiblížit řečí mého kmene. Lidi, které jsem potkala “ve světe”, to asi taky tak mají. Nejednou se ale setkávám s příběhy, jaký mi líčil můj dlouholetý přítel, taky, v našich zemích.

Nevím, proč to tak je.

Ale může to být i jinak, stačí se zamyslet, co si vybíráme, když slyšíme chybičku u nerodilého mluvčího. Radost, že se snaží mluvit řečí našeho kmene nebo nelibost, že nemluví čistě?

A taky co si pak obecně vybíráme v životě, na co se soustředíme? Na to co nám schází, vadí, co nemáme, co nás štve?
Nebo na to, co máme, za co jsme vděčni, co nám dělá radost?

A v tom máme svobodnou vůli. A taky dle toho se pak s námi ti druzí budou cítit.