Hnutí mysli 120.: Čí je to pak dárek?

Nedávno mi rozčilené přítelkyně líčila velmi nekorektní chování její zaměstnankyně. V zásadě šlo o ignorování důležitých úkolů, lhaní, zanedbávání klíčových pravidel, drzé chování. Navzdory průběžnému upozorňování.

Incidenty se objevovaly pozvolna, pak se opakovaly, pak stupňovaly – co do frekvence i závažnosti a to dlouhou dobu.

Situace i když řešitelná, tak velmi nepříjemná.

Co mně však bylo líto je, že přítelkyně kvůli těmhle incidentům špatně spala, měla bušení srdce, špatnou náladu.
Protože sama je velmi korektní, čestná, pracovitá, nemohla tohle jednání pochopit. Současně jí bylo líto se se zaměstnankyní rozloučit, aby jí nezpůsobila finanční diskomfort.

Když situace začala být nesnesitelná a má přítelkyně přestala být schopna i ve volném čase relaxovat a dobře žít, přistoupila k řešení, do kterého zpočátku zapojila onu ženu, aby jí nechala prostor pro změnu.

Nemělo to odezvu, pak se tedy rozhodla, že se s ní rozloučí definitivně.

V tu chvíli se jí nesmírně ulevilo. Jakoby jí upadl kámen z hrudi.

Vím, že mnohé situace jsou prostě náročné. Že se člověku zvenčí lehce řekne: řeš to, nebo nech být, nepusť to k sobě, zůstaň nad věcí, ta osoba je dospělá, musí zvážit důsledky, udělej dle svého svědomí a pak není místo pro výčitky, mysli i na sebe, s kým chceš spolupracovat, koho si vpustíš do “intimní” zóny – to je pouze tvá odpovědnost a tak dále.

Přesto mi soustavně v hlavě běžel výrok Dalajlámy o tom, abychom nedovolili jiným znečistit náš duševní prostor. A taky Buddhy o tom, že když nám někdo chce dát “dárek” a my ho nepřijmeme, koho je to pak dárek?

Nedělá se to lehce, abychom prostě nepřijali zlé slovo vyřčeno směrem k nám, špatné chování namířeno na nás, či ublížení. Často se lze povznést nad tyto špatnosti časem. Někdy pomůže cit lásky, protože se často stává, že nám ubližují právě ti nejbližší a časem tedy dokážeme odpustit, protože je máme rádi.

Co když to ale jde i dřív? Co když jde jaksi “přeskočit” fázi ublížení, “nevzít si dárek”, “nedovolit zašpinit náš vnitřní prostor” a z klidného stavu postoupit zas do klidného stavu?

Neříkám, že si máme nechat líbit špatné zacházení, nebo být k němu lhostejní, když je pácháno na druhých.

Pouze říkám, že si myslím, že se lze rozhodnout, jak naložím se životní situaci, tím pádem jak naložím se svým dnem, jak naložím sám se sebou ve svém životě.

Snad tomu pomůže dobrý a laskavý vztah k sobě, tudíž si dobře rozmyslet, jaké to “dárky” chci pro sebe přijmou a jaké nikoliv.
Možná i uvědomění, že ten, kdo k nám vysílá něco špatného, sám může být velice nešťastný. To však neubírá na svobodě v jeho rozhodování o tom, jak se chová a na odpovědnosti za to, jak se chová.

K čemu je však v celém příběhu užitečná podrážděnost, či bolest, nebo uraženost, nebo rozčílení, nebo myšlenky na mstu či jiné negativní reakce, které jen víc a víc “špiní náš vlastní prostor”?

A co můžeme udělat s “dárky”, o které jsme sice vůbec nestáli, ale zatím jsme neměli sílu je odmítnout na začátku?