Hnutí mysli 121.: Láska jako lék? Nebo jako samozřejmost?

Malé dítě, když křičí, zlobí se a bouchá věcmi, zřejmě dává najevo, že mu něco schází, nebo přebývá, jednoduše nějakou svou potřebu. Upoutává pozornost, žádá. Rodiče, dospělé, ty “silnější”, co umí zařídit, aby se věci staly.

Pokud ho odmítneme tím, že ho potrestáme, někam zavřeme, ať se uklidní, možná přestane dělat to, co nám vadilo, ale zůstane nevyslyšeno, zůstane neuspokojeno.

Navíc se naučí, že jeho potřeby nejsou důležité, protože byly přehlédnuty. Že není milováno, protože nestojí nikomu za to se zabývat tím, co potřebuje. A že mu lidi kolem nerozumí.

Je to k vzteku, je to k pláči. Samo si ještě neumí poradit, aby si zařídilo, co potřebuje.

Když jsou emoce dítka příliš silné, neumí si poradit ani s nimi. Potřebuje se to naučit, přes přijetí, lásku, pozornost, zájem. Lásku. Lásku takovou, která není dávkována jako lék v akutním případě, ale je pořád přítomna, jako vzduch.

Upřímně, a kolik dospělých lidí si umí poradit se svými emocemi?

A nemůže to nějak souviset s tím, když po sobě křičí dospělí lidi, jako smyslů zbaveni? Jako bezmocné oběti svých emocí? Když jejich potřeby nejsou vyslyšeny? Bezmocní vůči emocím jako bývají nevyslyšené děti?

Já myslím, že může. S jedním párem jsme v terapii dospěli k potřebě muže být okamžitě vyslyšen. Možná se to zdá být nepřiměřené v jeho věku. Sám to však tak cítil. A řekl. Manželství bylo před rozvodem, protože pro ženu, ale svým způsobem pro oba, bylo již nesnesitelné, kolik času strávili v hádkách. Nejbolestnější stížností ženy bylo bezhlavé křičení jejího partnera. Na ní. Oba je to mrzelo, ale neuměli s tím pohnout.

Když muž vyjádřil tuhle svou potřebu, domluvili jsme se na týdenním experimentu, svým způsobem šíleném, ale oběma se líbil a chtěli ho udělat.

Ten spočíval v tom, že po dobu pouhých 7 dnů cokoliv, co muž vyjádří, že by chtěl nebo si přál, manželka pro něj udělá. A pokud možno OKAMŽITĚ. Domluvili jsme se na nadsázce, která bude experiment doprovázet. Řekněme, že se klient jmenuje Jiří. Když Jiří řekl: “Tak bych si dal dobrou domácí buchtu…”, manželka okamžitě vyskočí a s nadšením řekne: “Co to slyším, Jiříček by si dal domácí buchtu! Tak honem, honem, ať dlouze nečeká, jde se péct!”

Smáli se na tom již v mé pracovně před odchodem. A odnášeli si sešit, do kterého měli průběh experimentu značit.

Po týdnu přišli. A řekli mi ohromně zajímavou věc.

Jiří si poprvé doma o něco řekl a jeho manželka se smíchem vyskočila a běžela mu vyhovět.

Jiří se na to hned rozbrečel.

Je mu kolem 45 let, podotýkám. A brečel dlouho. Manželka byla zaskočena, tiše si k němu sedla a objímala ho. Jiří pořád brečel. Jako malé dítě.
Když se trošku uklidnil, řekl své ženě: “Tohle pro mne nikdo nikdy neudělal…”

V experimentu pokračovali. Celých 7 dní. Ještě napodruhé bylo Jiřímu trošku úzko v krku, pak již z toho měli legraci. Celý týden nikdo na nikoho nekřičel. Žádná hádka. Do terapie ještě docházejí, brzy však jistě budeme končit, jen co doladíme detaily.

Neříkám, že vše je záležitostí traumat z dětství ani že je potřeba se v dětství za každou cenu hrabat a pídit se po problémech, které tam nejsou.
V tomhle případě to klient tak sám vyjádřil. Svůj pocit, se kterým si neuměl poradit i svou velkou potřebu, která zůstávala tak dlouho nevyslyšena. Navíc jsme se soustředili na řešení, ne na problém.

Tak si říkám, co můžeme neopomenout u dítka, neopomíjejme. Neznamená to, že se staneme jeho otrokem. Ani ho nerozmazlíme. Umožníme mu jenom se naučit, že je důležité a hodno pozornosti a lásky. Lásku takovou, která není dávkována jako lék v akutním případě, ale je pořád přítomna, jako vzduch. Aby se pak brzy mohlo naučit, že my taky jsme důležití a taky máme své potřeby a třeba nás překvapí, jak brzy se naučí chvilku počkat.