Hnutí mysli 124.: Nedorozumění jako komunikační dar
Jak často se stává, že řekneme česky pár slov a druhý člověk česky odvětí: “Jo, přesně Ti rozumím, vím, co chceš říct” nebo “vím, jak se cítíš” a “to samé jsem zažil loni. Přesně to samé…”
Ono to zřejmě i dobře padne, člověk se “cítí pochopený”.
Je tomu ale skutečně tak?
Může jiný člověk, třeba i přítel, z pár slov zcela přesně pochopit, jak se cítíme, co přesně chceme říct?
Možná ano, možná ne.
Protože za slovy máme velmi individuální, jedinečné, subjektivní obsahy. Jedno a totéž slovo je u dvou lidí naplněno odlišnou emocí, zkušeností, představou, příběhem. Řeknu-li stůl, každý si představíme jiný. Řeknu -li dovolená, každému se objeví jiný kontext.
Když to trošku přezkoumáme a neřekneme ihned “jo, já vím, co chceš říct”, no místo toho se dál budeme zajímat: “co tím myslíš?”, “jak to ty máš?,” “řekni mi o tom víc” – budeme překvapeni, v kolika případech jsme se netrefili.
Když komunikujeme v jiném jazyce než rodném, ve kterém až tak “nepředpokládáme”, že rozumíme zcela přesně, děláme to častěji, že přezkoumáváme, co ten druhý chce říct. Ne pouze to, co my slyšíme. Protože si tak dobře v těch slovech, která jsou v každém jazyce pouze jakýmisi kódy, nerozumíme.
A tak, když si nemyslíme či nepředpokládáme, že si rozumíme, víc se ptáme, víc přezkoumáváme a tak se i víc dovíme a v konečném důsledku se tak i víc přiblížíme k tomu, abychom si rozuměli.
Nedorozumění je tak jakýmsi komunikačním darem, abychom si lépe porozuměli.
A taky v rodném jazyce. Když máme pocit, že si zcela nerozumíme, jsme vlastně na cestě k tomu, že si můžeme porozumět lépe.
