Hnutí mysli 129.: Očekávání od jiných nám brání vážit si jich takových, jací jsou

Když se zeptám, co klient očekává od druhého (manžela, dítěte, tchýně…), protože si stěžuje, že jejich chování není v pořádku, dovídám se například tohle:

– Měl by si se mnou více povídat.
– Měl by si po sobě uklízet hračky.
– Měla by víc chápat mé postoje.
– Měl by mně někdy přinést kytku.
– Měl by se líp učit.
– Měla by být dochvilná.

A podobně. Často tahle očekávání zůstanou nevyřčena, tudíž adresáti o nich ani neví.

Pak mluvíme dál o tom, co se stane, když očekávání zůstanou nesplněna.

Po chvilce ticha se dovídám:

– Když si se mnou nepovídá, není to dobré pro náš vztah. Není – dobrý partner.
– Když si neuklidí, je to špatně, je nepořádný.
– Když nechápe mé postoje, neumí se vcítit, je povrchní.
– Když mi nenosí kytku, je nepozorný, nemá mě rád.
– Když se špatně učí, je hloupý a nikam se nedostane, nic v životě nedokáže.
– Když má pořád zpoždění, je nespolehlivá.

Pak se ptám, co to pro klienta znamená. Co si myslí, že mu tím ti druzí sdělují.

Dovím se tohle:
– Nemá mě rád.
– Nerespektuje mne.
– Nezáleží jí na mně.
– Neváží si mých rad.
– Nestojím ji za to. Neváží si mne.

Ptám se: “Je to pravda?”

Dovím se: “Ne, ale..”

“A jak to tedy je?”

Odpověď: “Já vím, že mne má rád, vím, že i dítě i ona.”

“A co vy?”

“Já je taky miluji, ale…”

“A co pohledává slůvko “ale” ve větě o lásce?”

“No já prostě chci, aby byli jiní…”

“A pak bude co?”

“No, bude to tak, jak to má být, jak je to správné…”
“Kdo říká, co je a co není správné?”
“No, já, já to říkám…”
“A kde se to vzalo, kde jste se naučil/a, co je správné?”
“No doma přece!”
“Kdo říkal, co je správné?”
“Rodiče, maminka zejména.”
“A jak vám v tom bylo?”
“No, museli jsme poslouchat, ale byl ve všem řád…nesmělo se odmlouvat, ani říkat, co si myslím…ani dělat, co chci, když já jsem chtěla…moc jsme si nepovídali..všude jsme museli být včas, láska se projevovala jídlem…ale rodiče nás měli rádi…jenom jsme museli dělat, co oni řeknou a pak byl klid…”

“A jak to chcete mít sama za sebe ve vaší rodině?”
“No, nevím přesně…teď…takhle jsem nad tím nepřemýšlela…no, jinak to chci mít…nelíbilo se mi, že musím pořád jenom poslouchat, nesmím nic, co já chci…ani říct…pořád je úklid a povinnosti, mlčení…”

“A co je na tom důležité, aby dítě poslouchalo pořád a uklízelo a neodmlouvalo? K čemu je to užitečné a dobré?”

“No, pak ho rodiče mají rádi…”

“Mají ho rádi zato, že uklízí?”

“To je asi hloupost…, že?”

“To není hloupost, když si to tak člověk myslí, to je přesvědčení, které je užitečné podrobit dospělé kritice a pak se uvidí, co z toho vyleze. Asi pro to přesvědčení jsou nějaké důvody, nebo prostě někdy vzniklo, někdo, kdo měl autoritu, je řekl a ještě nebylo podrobeno zkoušce platnosti.”

“Je to strašná blbost’! Nechci to tak mít…nechci mít ráda svého muže proto, že se mnou mluví a svého syna za to, že uklízí…”

“A podle čeho poznáte, že mají rádi oni vás?”

“No…protože po mně nic nechtějí, mají mě rádi jen tak…bezpodmínečně…a bez očekávání…”

“A co je dobré udělat, když si přejeme, aby pro nás někdo něco udělal?”

“Říct mu to, to je jasné…”

“A on jak může reagovat?”
“Udělá to…nebo…Nemusí to udělat,”
“A co to znamená pro vás?”
“Nic, jen že nechce, nebo teď nechce nebo nemůže…”

“Má vás proto méně rád?”
“Ne, jasně, že ne…”

“A vy jeho?”
“Já je miluji nejvíc na světě, ani jim to moc neříkám…a měla jsem asi dojem, že oni mne ne, když nedělají to, co já chci…”

“A jak to máte teď?”

“Mám prázdno v hlavě…nějak mi na tom nesejde, co dělají a co nedělají…nevím, je to zvláštní, že by to bylo to – mít rád jen tak?”

“To já nevím, ale zní to moc dobře”.
“Jo, to taky je moc dobře…”

“Tak co bude dnes doma?”
“Asi klid”, směje se, i když nebude uklizeno.”