Hnutí mysli 147.: Kdo je víc postižen – dítě nebo rodiče?

Teď, posledních pár dní, mne navštívílo několik rodičů kvůli postižení svých dětí. Autismus, Downův syndrom, achondroplázie…

Byli nešťastni, prošli si obdobím obviňování sebe či partnera, často potřebují z domova “utéct” a “nevidět”.

Tohle asi každý lidský tvor pochopí a třeba i přemýšlí, jak dobře, že se to “nestalo” jemu a jeho dítěti, že to musí být strašné a doživotní utrpení. A kdo ví, co by dělal a cítil na místě oněch rodičů.

Anebo to může být i jjinak. Jistě, lidské pochopení, myslím, je na místě. Co ale dál?

Osobně nerada používám pojem “postižené dítě”. Víc se mi líbí, když už je z nějakého důvodu potřeba se nějak vyjádřit, říkat o dětech vyjímečných. Nakonec, všichni jsme vyjímečni, neopakovatelní, každý jiný.
A ještě víc se mi líbí hovořit o Aničce, Dankovi,Terezce.

Když rodič přemýšlí, co v této situaci dál, často sklouzává do představ o celoživotní službě svému dítku, o martýriu, které ho čeká. O neštěstí, které se s tím pojí.

Proč?

Pokud kdokoliv chce být druhému nablízku a užitečný, myslím, že by měl pečovat především o sebe, aby na tu službu nasbíral síly. Jen těžko dám, nemám-li sám. Je to odpovědné vůči svému životu i vůči životu dítěte.

A co když má dítě diagnostikovný třeba Autismus? Přestává snad být kvůli tomu dítětem? Nepotřebuje mít po svém boku klidné a milující rodiče, kteří ho zahrnou bezpodmíněčnou láskou? Nepotřebuje snad bezpečí? Svým jedinečným způsobem?

Každý přece žijeme jedinečný příběh a žijeme ve svých vlastních světech. I když se díváme na tu samou scenérii, vnímáme ji po svém. Žijeme ve svých světech a ty se tu a tam prolínají, potkávají. Za stejnými slovy máme odlišné významy, stejné události v nás vyvolávájí zcela jedinečné prožitky.

Je v tomhle dítě s autismem jiné? Nemůže snad dýchat ten samý vzduch, nechat na sebe dopadat ty samé paprsky slunce, pít tu samou čistou vodu a poslouchat ty samé melodie kolem? A současně prožívat svět svým způsobem? Řeč a dotek jsou jen částí lidské komunikace, komunikujeme společně i když spolu nemluvíme, i když nutně nesedíme v těsném objetí.

Nejsou to spíš naše očekávání, jenž nás činí šťastnými, naplní-li se a nešťastnými, je-li tomu jinak?

Co tak se od toho oprostit a jen tak být, tady a teď, s vyjímečným dítětem, nezapomínat na své potřeby, klidně i potřebu si zajít za koníčky, projít se osamotě, ale protože chceme a líbí se nám to a potřebujeme načerpat síly a ne protože utíkáme od “nepovedeného naplnění” našich očekávání?
Nelze od něj utéct, uvažujeme-li o tom jak ooběti, jak nelze utéct stínu. Lze však uvažovat jinak a pak není potřeba utíkat. Není pak od čeho.

Ráda bych podpořila všechny rodiče, kteří mají ve svých rodinách vyjímečné děti, aby nezapomínali především na sebe. Aby si dopřáli vše, co je potřeba. Pláč, smutek, radost, oddech, koníčky a taky změnu pohledu.

Každé dítě je dokonalé takové, jaké přijde na svět. Je to pouze náš způsob, jak se na něj díváme, který ho činí pro nás krásným nebo jiným než krásným. A jeho podstatu to nemění. Co je však ovlivněno naším pohledem, je prostředí, ve kterém jakékoliv dítě vyrůstá a učí se o sobě a o světě důležité věci.
Co se tak dítě o sobě a o světě naučí, je-li na tváři rodiče denně starost a bolest?

Dítě je dar a dítě je učitel. Třeba se můžeme skrze vyjímečné dítě naučit o sobě spoustu zajímavých věcí. A myslím, že bychom tuhle příležitost měli využít, protože jako rodiče zodpovídáme za to, co od nás dítě dostane. A je skvělé být dobrými rodiči.

Kterémukoliv dítěti.