Hnutí mysli 10. Jak lze pomáhat?

Je vůbec možné člověku pomoci v jeho duševním strádání bez toho, aby se terapeut či psycholog nebo psychiatr zajímal o jeho specifický životní kontext, jedinečnou historii, jedinečné vztahy, ve kterých žije a je v nich utvářen, bez poznání jeho vnitřního dialogu, jeho jazyka, toho, jak o sobě uvažuje a taky o světě kolem?
Bez toho, aby klient zažil pocit bezpečí, důvěry, přijetí, neposuzování, respektu, otevřel se v prostředí bez předsudků, diagnostikování omezujícími nálepkami (které zlehka člověk někdy dostane i po 5-minutovém rozhovoru s psychiatrem a navíc okamžitě léky třeba na “depresi”, STEJNĚ a STEJNÉ jako ten před ním, který přišel do čekárny o 6 minut dříve…)
Je vůbec možné pomáhat lidem bez prozkoumání vlastní životní filosofie a toho, jak o sobě, světě a druhých lidech přemýšlíme?
Je možné někomu opravdu pomoci, když si myslím, že je možné ho “objektivně” posoudit bez uvědomění, že už jen tím, že s ním mluvím, ho ovlivňuji, a tudíž je zcela nemožné být objektivním pozorovatelem?
Je možné člověku opravdu pomoci, když s ním donekonečna budu rozebírat jeho PROBLÉM, aby mu POROZUMĚL, místo toho, abychom se soustředili na ŘEŠENÍ a respektovali to, co si klient sám pro sebe přeje?