Hnutí mysli 23. Dluh nebo dar?
Pocit, že něco někomu “dlužíme”, může být užitečný i zrádný. Dlužíme jednomu dítěti pozornost, protože jsme ji věnovali dlouhodobě nemocnému druhému dítku. Dlužíme setkání kamarádce, dlužíme laskavost matce. Třeba je to zpočátku užitečné a přemýšlíme, jak “dluh splatit”, chceme-li, nebo cítíme-li to tak. A něco vymyslíme. Pak i to opomíjené “druhé dítko” si užije pocit, že je důležité a nasytí se. Jenomže tady často nastává problém. Je příjemné dostávat i dávat, i když obojí může být vyčerpávající. A tak ani jedna strana nesepíše “splátkový kalendář” – kdy a podle čeho poznáme, že jsme “vyrovnáni”. Takže nakonec může nastat tohle: dlužíme sami sobě, protože v té přemíře dávání na sebe zapomeneme. Nebo dlužíme sobě, protože v té přemíře přijímání neodhadneme, kdy už té péče máme dost a jsme “zabíjení láskou”. Nebo dlužíme sami sobě, protože přijímající požaduje stále více a my jsme to neuřídili. Nebo dlužíme sami sobě, protože jsme se nenaučili dávat a přijímat jen tak, bez pocitu závazku.
