Hnutí mysli 39. Říct “ne” bez pocitu viny

Každé malé dítě umí říct “ne”, zejména v některém období svého vývoje.
Teď nechci mluvit o tomhle “dětském odporujícím ne”.

Taky říkáme “ne” okamžitě, aniž bychom prozkoumali, o co jde, protože nechceme nic měnit.
Ani o tomhle “ne z principu” nemluvím, protože automatické odmítání může brzdit náš vývoj, zbytečně dlouho nás držet na sice vyšlapané, ale nepřínosné cestě, může nás vzdalovat od nových možností a perspektiv a dobrých změn.

Nebo říkáme “ne” ze strachu nebo z úzkosti, což je bolestné, svazující, destruktivní.

Mluvím o “NE”, které je v souladu s námi, je řečeno uctivě a s respektem jak k druhému, tak k nám samotným.

Je dlouhá cesta od dětského “ne”, někdy přes údolí strachu až ke svobodnému vymezení.

Člověk, který z obavy, aby se neznelíbil druhým, se vším souhlasí, se může dopracovat k tomu, že se znelíbí jiným a taky sobě.
Třeba kvůli neupřímnosti, osobní slabosti, neschopnosti se o sebe postarat, stavění se do role “oběti”, umožňování druhému chtít stále víc, nebo předpokladu, že to stejné chování požaduje i od druhých, aby se vším souhlasili…

Naučit se zdvořile a jasně odmítnout bez pocitu viny může být náročné, věřím však, že je to možné. Jako u každého učení může být proces postupný, plný hledání a ověřování.

Ovšem vlastní zkušenost, kdy poprvé dokážeme říct jasně a zdvořile “ne” a zažijeme tak pocit vzrůstající sebedůvěry, je k nezaplacení. Zjistíme, že se vůbec nic nestalo, třeba i přijdeme s alternativou či návrhem, který je přijatý. A ostatní nás uvidí “jaksi jinak”.

Navíc tím vyjádříme i druhým, že jim v komunikaci taky důvěřujeme, že je zde prostor proto “být sám sebou”, a to na obou stranách a že je to tak v pořádku.