Co mě na něm štve? Já sám.

Posted on 01/04/2013 by Katarina Bradac in Moje články

Vyšlo v časopise Psychologie dnes, červenec 2011

Katarína Bradáč
Absolvovala jednooborové studium psychologie na Univerzitě P. J. Šafárika v Prešově a na Trnavské univerzitě. Pracovala jako psycholožka i na manažerských pozicích v obchodě, marketingu, v oblasti lidských zdrojů a komunikace. Vede vlastní psychologickou poradnu, působí jako lektorka a trenérka. Je vicemistryní Evropy ve sportovní střelbě.

Co mě na něm štve? Já sám…

Snad každý zažil situaci, že ho někdo hrozně „štve“ – jak mluví, jak se chová nebo obléká. Když se hlouběji zamyslíme, jde obvykle o drobnosti, jež nám vadí, žádné vážné „charakterové vady“. Navzdory tomu je dotyčné osobě neumíme odpustit. Sami nevíme proč…
Představa, že bychom měli společně trávit dovolenou nebo si třeba jen zajít do kina s člověkem, který nás dokáže spolehlivě naštvat určitým gestem, tím, jak občas něco řekne nebo jak se nemožně obléká, nás zvedá ze židle. Přitom jiní lidé jsou svým způsobem v našich očích taky v něčem „nemožní“, ale to nám nevadí. Přejdeme to pouhým mávnutím ruky, nebo dokonce umíme být tak velkorysí a moudří, že si víc všímáme jejich předností. Co ale dělat u těch prvních, když si s negativními emocemi neumíme poradit?
Každý z klientů, žen i mužů, kteří přišli s tímto problémem, měl svůj příběh. Příběhy měly svá specifika, jedno však měly společné: konkrétní osobu, kterou z nějakého důvodu dotyční „nesnášeli“, neuměli si s tím poradit a chtěli s tím něco dělat. Styděli se, protože to byla obvykle osoba blízká, ne-li z rodiny, tak z okruhu nejbližších přátel. A ještě něco měli společného – princip vzniku negativních emocí, a tedy i nalezení souvislostí a následné vyřešení situace.
Nesnáším švagrovou
Klientka, říkejme jí Zuzana, žije ve spokojeném manželství se dvěma dětmi a má rovněž velice uspokojivé zaměstnání. Přichází maličko s rozpaky, zda její problém není banální. Ujišťuji ji, že není banálních potíží. Každou událost, kterou subjektivně vnímáme jako nepříjemnou, máme právo tak označit.
Velice stručně mě uvede do problému: hrozně ji štve švagrová, hlavně její neustálé nevyžádané rady. Na všechno má odpověď nebo recept, aniž by ji o to kdo žádal. Prý se snažila být zpočátku k těmto projevům švagrové nevšímavá nebo je přejít neutrální poznámkou. Časem jí to však začalo vadit víc a víc, nezdržela se štiplavějšího komentáře na adresu švagrové. V její přítomnosti i za jejími zády. Za to poslední se stydí obzvlášť, protože se vždy snažila jednat otevřeně. Navíc je prý švagrová vlastně „fajn ženská“, dobrá matka i manželka. Ptám se, zda tento problém se švagrovou mají i jiní členové rodiny. Odpovídá, že určitě ano, ale že ostatní to umí lépe strávit. Švagrovou vyslechnou, uznají, že to může být tak, jak říká, nebo dokonce poděkují za radu a víc se k tomu nevracejí. Pokaždé se však zařídí podle sebe, což ji mimochodem taky irituje, protože se jí to zdá pokrytecké. To se jí příčí, proč by měla někomu lhát do tváře?
A u vás doma?
Ptám se Zuzany ještě na její vlastní rodinu a vztahy v ní. Vše je v pořádku, děti jsou poslušné, dobře se učí, navštěvují kroužky, jsou moc šikovné, neodmlouvají, plní si povinnosti, pokaždé poslechnou a udělají, co po nich chce, a to způsobem, jaký ona určí, uklízejí si v pokojíčku, domů chodí včas, spát jdou v domluvenou hodinu. Manžel pracuje často do pozdních hodin, domů přichází unavený, pokaždé si však najde čas na to, aby ji vyslechl, domluvil se s ní, co budou dělat o víkendu, uznale se vyjadřuje o jejím kuchařském umění a pokaždé udělá, co jí na očích vidí. Je s ním velice šťastná a cítí, že ji má rád. Začínám něco tušit a ptám se: „Radí se s vámi vaše děti?“ Překvapeně na mě pohlédne a odpoví: „My jsme s manželem k dětem velmi otevření, o všem s nimi mluvíme, od malička je vedeme k tomu, aby nejdřív věc promyslely a pak jednaly. Vždy jsme jim říkali, že se na nás se vším mohou obrátit, takže to velice dobře vědí, že mají naši podporu a že jsme jim k dispozici. Vždy jsme se zajímali, jak se jim vede ve škole a tak. Co dělají jejich kamarádi, co je nové. Vysloveně se s námi asi neradí, když tak uvažuji, ale vždy si vyslechnou, co si my myslíme. Jejich problémy jsou spíš úsměvné, děti jsou ještě malé, opravdové problémy je ještě čekají. Ale už teď umí ocenit doporučení starších, je vidět, že naslouchají, co by dospělý udělal na jejich místě.“
„A co pak, zařídí se podle toho?“ ptám se. Chvilka ticha a pak odvětí: „Ale to víte, stejně si udělají po svém. Ale to je v pořádku, každý se učí a na vlastních chybách bohužel nejlíp. Někdy je to k vzteku, že neuposlechnou mou radu, mohly by si ušetřit kupu problémů, ale co, jsou to ještě děti. Nejvíc mě dokáže rozhodit, když se domluvíme na nejlepším řešení, ony přitakají a pak udělají něco úplně jiného, ne-li přesně opačného.“
Je v rodině či v okruhu blízkých ještě někdo, kdo uděluje nebo uděloval nevyžádané rady, zajímám se. Chvíli přemýšlí. „Maminka. Ta nám pořád říkala, co si máme obléct, abychom se sestrou nenastydly, co máme jíst a co ne, jak zdravit, co říkat, co neříkat, jak se učit, kdy jít spát, jaké kroužky si vybrat, s kým kamarádit, na jakou školu se přihlásit. Jo, to nám ale lezlo na nervy, mám-li být upřímná. Ale to dělají asi všechny maminky, protože svoje děti milují. Vybavuji si, že po čase jsme již za maminkou raději s ničím nechodily, protože ty ´rady do zahrady´ nám už šly krkem. Tehdy jsem si říkala, že rozhodně taková nebudu. Je to totiž nesnesitelné – být takhle pořád poučován.“
„A jak jste se s tím tehdy, jako dítě, vypořádala?“ zajímám se. „No jak, prostě jsem se tvářila, že to tak udělám, jak maminka říká, ať je rychle klid, a stejně jsem si udělala po svém. Když to vyšlo najevo, přišel na řadu tátův řemen a přednáška o úctě k rodičům. To tenkrát jsem se zapřisáhla, že svoje děti ani jednou neudeřím, ať se děje co se děje. A to taky dodržuji. Taky jsem si slíbila, že je ušetřím i těch rad a doporučení, že je nechám dýchat. Tak se mi to jeví správné.“
„A děláte to tak, jak jste si umínila?“ „Jistě,“ přišla odpověď bez zaváhání. „Jistě? V obou případech? Co se týče tělesných trestů i nevyžádaných rad?“ ptám se. Nastane ticho. „Pane na nebi! No nedělám! Tedy dělám to stejné, co maminka. Dětem dost nařizuji, moc je dýchat nenechám. Jak je to ale možné? Tak jsem se snažila být jiná, přesně vím, co mi nejvíc vadilo a dělám totéž. To musím změnit, jenom jestli budu vědět, jak na to. Můžu se v té věci ještě objednat? Já to ale myslela dobře, záleží mi přece na štěstí mých dětí. No a je to tu znovu, říkám to stejné, co maminka a čím jsem si taky po letech sama vysvětlovala maminčino chování. Chudák děcka, jestli jim to vadí tak, jak to vadilo mně… Když dovolíte, objednám se ještě kvůli té švagrové, ale až pak, až vyřeším tohle.“
Zrcadlo vlastního nitra
„A proč si myslíte, že záležitost se švagrovou je separátní?“ ptám se. „Nepřipomíná vám její chování někoho?“ Než jsem stačila vyslovit otázku, klientka se začala smát a říká: „Jo, já už vím, co chcete říct, vždyť je to přesně to samé, ano, ona se chová tak jako moje maminka a přesně tak jako i já sama. A víte co? Já k ní najednou necítím ten vztek. Přijde mi to zábavné. Tedy vzhledem k okolnostem spíš tragikomické. Tak to jsem vlastně naštvaná sama na sebe a ani jsem o tom nevěděla,“ uzavírá své poznání.
I sebemoudřejší člověk se v sobě často ztrácí a „pro stromy nevidí les“. Je dobré konzultovat svoje duševní stavy s někým nestranným, kdo snáz vidí věci z nadhledu. Co je užitečné si uvědomit? Lidi, kteří nás něčím iritují, nám prokazují velikou službu – často nám totiž nastavují zrcadlo vlastního nitra. Je pouze na nás, umíme-li se povznést a ptát se sami sebe, co se děje.
Jiný klient si například stěžoval, že ho syn pravidelně vytočí, když přehází DVD s filmy nebo zamíchá prázdná DVD mezi vypálená. Jinak s ním nejsou problémy, skvěle studuje, pracuje jako dobrovolník s postiženými dětmi, ale tu nepořádnost mu otec nemůže odpustit a často se kvůli tomu na něj zlobí. Nakonec dojdeme k tomu, že úplně přesně se tento otec v dětském věku choval v tátově dílně – všechno přeházel, žádné nářadí nevrátil na své místo. A vlastně má v té zděděné dílně nepořádek dodnes. Když něco hledá, má na sebe vztek, ale nedokáže se přimět, aby pokaždé práci po sobě uklidil…
Není náš vztek na někoho jiného vlastně vztekem na nás samotné? Jinými slovy: co nám na druhých nejvíc vadí, jsme často my sami.

„Zděděný“ styl výchovy: předat, nebo totálně odmítnout?
V procesu učení obvykle přebíráme od svých rodičů anebo jinak významných lidí určité vzorce chování. Mnohé z nich si osvojíme, aniž bychom si to plně uvědomovali. Některé z převzatých vzorců mohou být pro nás užitečné a leccos nám usnadnit. Jiné jako by nefungovaly, spíše komunikaci ztěžují či jsou spojeny s nedorozuměními až konflikty.
Někdy si to uvědomíme sami nebo nás někdo upozorní, a pokud je to pro nás důležité a chceme udělat změnu, snažíme se přijít věci na kloub – co a proč vlastně nefunguje. Často se snažíme vypátrat v minulosti souvislosti s tím, proč se chováme tak či onak, což může být velmi poučné i zajímavé. Domnívám se však, že mnohem důležitější než minulost je to, co s tím uděláme dnes a co do budoucna. A taky co denně děláme proto, abychom žili dobře, dle svých vlastních vědomých preferencí, priorit, dle své vlastní životní moudrosti. Zda umíme udělat změnu v myšlení či chování, je-li potřeba.
Často se však stává, že zůstáváme vnitřně slepí a hluší vůči tomu, zda jsme skutečně sami sebou, nebo zda naše chování a reakce jsou naučené a „automatické“. Týká se to lidí, kteří pocházejí z „normálních“ rodin, i těch, kteří prožili extrémy v rodinném prostředí.
Nemusí být pokaždé špatně, že jednáme pod vlivem naučených vzorců, pokud v životě fungují a jsme spokojeni, proč ne? Možná ani netušíme, že jsme nějaké vzorce přebrali. Setkávám se však s tím, že někteří klienti o vzorcích z primární rodiny vědí, jsou na ně obzvláště citliví a cíleně se jim snaží vyhýbat. Zejména ti, kteří si prožili extrémně špatné zacházení ze strany rodičů. V rámci svého chování vůči vlastním dětem pak přesně vědí, co ve výchově dělat nechtějí a proč. A snaží se o přesný opak, což někdy možná taky působí extrémním dojmem. Kdo však má právo to soudit?
Možná se zde nabízí otázka, zda tato opačná reakce v souvislosti s vlastní negativní zkušeností není taky „automatická“ ve smyslu: „nevím, jak to sám za sebe chci dělat, hlavně ať to není stejné, jako to, co jsem prožil – tak pokud udělám přesný opak, bude to jistě správně“. Jindy jde opravdu o „neautomatické“, svobodné a vědomé chování, které vychází z jedinečnosti člověka, k historii kterého patří i ona extrémně špatná zkušenost. Může se žel i stát, že člověk s nešťastným dětstvím v dospělosti pokračuje ve stejném chování i ke svým potomkům, neboť co sám nedostal, neumí předat jako rodič dál, tak předává pouze to, co zná.
Každopádně se domnívám, že každý člověk má v sobě ukrytý velký potenciál a ohromnou sílu překročit svůj stín. Pokud chce.
Citát:
Dělám to stejné, co maminka. Dětem dost nařizuji, moc je dýchat nenechám. Jak je to ale možné? Tak jsem se snažila být jiná, přesně vím, co mi nejvíc vadilo a dělám totéž.

V procesu učení obvykle přebíráme od svých rodičů určité vzorce chování. Mnohé z nich si osvojíme, aniž bychom si to plně uvědomovali. Některé mohou být pro nás užitečné a leccos nám usnadnit. Jiné spíše komunikaci ztěžují či jsou spojeny s nedorozuměními až konflikty.

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425450835948_2001321_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 163808_1867599609391_3942464_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 384543_2744433569692_1366047088_n-jpg 548387_4842249693784_569404942_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg