Dětská srdce 13: Musím si lásku zasloužit?

Posted on 15/02/2015 by Katarina Bradac in Dětská srdce

Miláčku,

možná jsi slyšel, jak někdo říká: “Když budu hodný, bude mě mít maminka ráda.” Anebo: “Když budu mít dobré známky, vyroste ze mě někdo velký, důležitý a úspěšný a lidi mne budou obdivovat a uznávat.” Nebo: “Když budu vše dělat, jak se patří, budou se mnou lidi šťastni.” Nebo tohle: “Když udělám, co jiní chtějí, budou se na mne usmívat.”

Chci ti teď vyprávět příběh, ve kterém se dovíš, jak to je s láskou a uznáním a zda si lásku a přijetí musíme zasloužit výměnou za poslušnost, skvělý výkon nebo tím, že budeme tací, jak si jiní přejí, abychom byli.

Tak poslouchej tenhle příběh. Jak již víš, všechny tyto příběhy se odehrály velmi dávno. Na tvé planetě snad už není nikdo, kdo by si je pamatoval, ani z vyprávění starých lidí. A tak mnohé, co lidé kdysi znali, dnes už zapomněli. Jako například to, zda se láska získává.

Rashood byl moc šikovný kluk a měl sestru Isimhod. Oba byli krásní jako dvě sluníčka. Úsměv na jejich tvářičkách byl tak nakažlivý, že všichni, kdo na ně pohlédli, začali se taky usmívat. Jejich dětská očka zářila, jako jiskřičky. Děti pořád všude běhaly společně, často se vedly za ruce a měli rády podobné věci. Běhání po louce ještě za rosy, kdy kapičky stříbrné a kulaté, zlehka chladily jejich bosé chodidla. Taky rády stáli za bouře tiše nahoře pod střechou a malým okínkem se koukaly, jak venku dovádí blesky a vichr. Rádi se koupaly v jezeře pod lesem, kde vonělo jehličí a hladina se třpytila v letním slunci.

Když Rashood a Isimhod vyrostli v mladého muže a mladou ženu, jejich srdce se rozevřela ještě víc a oba cítili, že si přejí do svých srdcí pojmout i někoho dalšího. Jako sourozenci k sobě pořád cítili hlubokou lásku. Najednou však jakoby oba potřebovali navíc i maličko jinou lásku. A tu jak dávat, tak i dostávat. Kolem krásné Isimhod se brzy začalo točit hejno mladíků. Isimhod byla nejen hezká a uměla spoustu věcí, měla však zejména hluboké srdce plné lásky a soucitu k druhým. Plné radosti a klidu. V jedno krásné ráno, líné a slunečné, přinesl ji mladý muž Esmidhash košík plný borůvek a malin a překrásnou kytici polních květů. Natáhl k Isimhod ruce plné darů a pohlédl ji do očí a ona dary přijala a od té chvíle vstoupil Esmidhash do Isimhodina srdce. Bylo to přesně to  naplnění, které cítila, že hledá, i když kolem bylo plno lidí, které milovala svou hřejivou láskou. Byl to bratr Rashood, rodiče a prarodiče, přátelé, kteří měli v jejím srdci významné místo. A teď své místo v jejím srdci zaujal taky Esmidhash a v Emishadově srdci se stalo to samé.

Brzy byla jejich láska naplněna příchodem dvou dětí a ty, ruka v ruce, dováděly po loukách a v jezeře, stejně, jako kdysi sama Ishimhod se svým bratrem Rashoodem. Méně času nyní trávila Isimhod se svým bratrem, i když byl kdykoliv vítán u jejich stolu a neztratil se z jejího srdce. Rashood byl šťasten, že vidí rodinné naplnění v krásné tváři své sestry a sám si přál takové nalézt. Ptal se Isimhod, jak získala lásku Emidhashe. Co proto musela udělat? Isimhod se zamyslela, jelikož se takhle nikdy sama sebe neptala. Jakže získala lásku svého muže?  Přemýšlí a pak odvětí: “Rashoode, láska sama přišla k nám. Přes něj ke mně a k němu přes mě. I své děti miluji jenom tak, takové, jaké jsou. Kdyby byly méně krásné a méně šikovné a méně rychlé a méně usmáté a méně zručné, pořád bych je milovala stejně. Nemusely by proto nic víc udělat, jenom to, že tady prostě jsou. Neumím jinak odpovědět na tvou otázku, jenom tak, že láska je.”

Rashood však nerozumí Isimhodiným slovům. Když je na lovu obratný, jeho odměnou je hezký úlovek. Když je pracovitý na poli, na podzim je odměnený bohatou úrodou. Když pomůže sousedům, sousedé pomůžou na oplátku jemu. Nejdřív dá a pak je mu dáno. Co dala jeho sestra tomu muži, že on ji dal své srdce? Za co od něj lásku získala?”

Rashood neví, co dělá špatně, že jeho sestra je obdařena takovým štěstím a on, co vyrůstal s ní bok po boku, dělal stejné věci jako ona i v srdci nosí ty samé lidi jako ona, je nyní sám. Ač milován svou sestrou i rodiči, svými přáteli, ale sám. Jelikož po jeho boku nestojí žádná žena, která by jeho život naplnila dětmi a klidem a domovem.

Večer se Isimhod svěřila svému muži s tím, jakou otázku dostala od svého bratra. Prý čím si zasloužila lásku svého muže. Její muž Emishad se pousmál a současně se na jeho čele zjevily starosti. Isimhod, ty možná nerozumíš tomu, nač se tvůj bratr ptá. Já však ano. Jsou to už léta, co jsem se trápil stejnou záhadou. Víš, pamatuji si tě, jak si jako malá holka běhala s bratrem po louce. Nikdy nezapomenu na ten krásný obraz, jak tam pluješ ve vysoké trávě, vlasy ti povívají ve větru jako hustý závoj a tvůj smích se rozléhá všude kolem. V ten den a bylo to moc dávno, jsem se do tebe hluboce zamiloval. A byl to ten nejhezčí den v mém životě. A současně ten nejtěžší. Společně s láskou k tobě mne totiž zaplavila tíseň a strach, že nemám, co bych ti dal, abys mne výměnou za to taky milovala. Posbíral jsem všechny své poklady, které jsem strádal po léta. Průhledné barevné kamínky a háček na ryby, nůž od mého praotce… Ale to vše se mi zdálo být málo na výměnu za tvou lásku. Trápil jsem se dnem i nocí, nikde jsem neměl stání a klid se vytratil z mé duše. Nevěřil jsem víc, že mohu být v životě šťasten. Tehdy můj Sníček Pomocníček vstoupil do mého snu. Řekl mi, že ho moc bolí mé trápení, že by velmi rád použil kouzlo, abych pochopil jednu důležitou věc o lásce. Neřekl však jakou. Řekl ale taky, že to nelze udělat, že nemůže takhle kouzlit, u téhle věci s láskou ne. Že jediné, co mi může slíbit je, že dokud tu věc o lásce sám nepochopím, bude mně pořád stát po boku a bude mi klást otázky, které mi možná pomohou tu odpověď nalézt. Ale jinak že na to musím přijít zcela sám.

Umíš si představit, jak mi bylo. Vůbec jsem nevěděl, o jaké věci o lásce mluví. Nevěděl jsem, na co to mám přijít. Můj žal se střídal se vztekem. Jeden den, nevím, zda to byl ten žal nebo ten vztek, rozbil jsem své sestře panenku. Měla ji moc ráda. Zastyděl jsem se, ale nebylo ve mně tolik síly, abych se omluvil. A víš, co udělala má sestra? Usmála se na mne tím nejhezčím úsměvem a objala mne. Sníček Pomocníček se mne ten večer zeptal, co jsem se naučil o lásce. Nerozuměl jsem, proč bych se měl něco v ten den učit o lásce, jak a od koho. Pokrčil jenom rameny a řekl, že ještě zřejmě nenastal ten čas.

Jiný den jsem se omeškal s odchodem ze sousední vesnice, kde jsem byl vyměnit krávu za prasátko a tucet kachen a další tucet slepic. Obchod se zdařil, zastihla mne však noc. A přátelé mi nabídli nocleh. Dobře jsem pojedl v jejich domě dušeného masa se zeleninou, zralý sýr a čerstvý chléb, kus borůvkového koláče a pohár vína. Dobře jsem se vyspal na skromném ale pohodlném lůžku. Když jsem ráno odcházel, viděl jsem, jak můj přítel vychází ze stáje a rozespale na mě mává a v břiše mu kručí. Pochopil jsem hned, že mi nabídl jeho porci jídla a jeho lůžko, aniž by cokoliv naznačil. Zastyděl jsem se, sklopil zrak a on jen mával a když přišel ke mně, objal mne a popřál mi šťastnou cestu domů. Tu noc se mne Sníček Pomocníček zeptal, co jsem se naučil o lásce. A já prvně začal chápat, na co se ptá. Neuměl jsem však ještě slovy vystihnout, co jsem cítil, ale pochopení začalo klíčit v mém srdci. Sníček Pomocníček řekl, že ještě zřejmě nenastal ten čas. Ale rameny nepokrčil, jen se pousmál.

Uběhl nějaký čas a já jsem odešel na dlouho na cesty bez cíle. Mé rodiče jsem ponechal bez rozloučení pečovat o malou sestru, dobytek i pole a sad. Přešel jsem mnoho vesnic, navštívil mnoho lidí a viděl mnoho štěstí i utrpení. Když jsem se vrátil domů, moje máma běžela mi vstříc, v očích slzy štěstí a padla mi do náruče. Neřekla slůvko o těžké práci, která na ně s otcem zbyla. Její oči zářily a vedla mne domů. Otec mne též přivinul na hruď a dlouze mne držel. Řekl jenom: “vítej nám zpátky, ztracený synu” a nabídl mi místo u stolu. A po třetí se mne tu noc Sníček Pomocníček zeptal, co jsem se naučil o lásce. A já už nejen cítil, už jsem i věděl a měl jsem pro mé pocity a vědění i slova. Řekl jsem tehdy Sníčkovi Pomocníčkovi: “Ač mi to, Sníčku Pomocníčku můj, trvalo málem celou věčnost, nyní cítím a vím, co je láska. Slyš mne, tohle jsem se o lásce naučil:

Láska nepočítá křivdy, láska odpouští, láska dává i když sama má málo a nechce zpátky, láska hřeje, láska je věrná, láska přetrvá, láska nehledí na svůj prospěch, láska čeká, láska věří, láska přetrvává. Láska je a je jí mnoho, láska nesmlouvá a neobchoduje. Láska miluje čistě a bez podmínky, všechny, tebe i mne. Láska není “až” něco, láska není “když”. Láska prostě je. Bez podmínky a vždy. Pro každého a vždy byla. Je milá a přející, nesoudí a nehodnotí, je čistá a trpělivá. Láska ví a čeká, až my pochopíme, že není možné ji koupit, není totiž na prodej. Je tady zcela zdarma, ne však bez ceny. Je nejdražší a předci bezplatně, pro každého tolik, kolik jen potřebuje. A předci z ní neubývá. Není potřeba si ji zasluhovat, ona je milující. Čím si novorozeně zaslouží lásku své matky, když nic neučinilo, nic neumí a nic nemá? Není to o zásluze, lásku má a mít ji bude a to ještě předtím, než přijde na svět a prvně se své matky dotkne. Tak je to s láskou, láska je. A všichni ji máme kolem i vně. Jestli  je někomu potřeba zásluh, jestli někdo musí něco směnit za něco, ať jde sloužit a vezme si výměnou za zásluhy odměnu, nebo ať jde směnit vola za krávu na trh, tam se to děje. Ne však s láskou v lidských srdcích. Můj Sníček Pomocníček pokynul spokojeně hlavou, pohladil mne po tvářích a řekl mi: “Nyní rozumíš, broučku, co je láska, choď a přijmi své štěstí.”

A já věděl, že mám jít natrhat maliny a borůvky, luční květiny, jen tak, pro tvou radost, jelikož je máš ráda, ne jako směnu za tvou přízeň a pohlédnout ti do očí, abys tak nahlédla do mé milující duše a budeš-li to chtít, budu moci vstoupit do tvého srdce jako muž. A tak se stalo, jak jistě víš.

A Isimhod obejmula svého muže, v očích slzy dojetí a přála si velmi, aby také její bratr pochopil, že nemusí nic dát výměnou za lásku ženy. Že může pouze být sám sebou, takový,  jaký je, se svým dobrým a laskavým srdcem. Nic víc. To je vše, co láska chce, hřejivé a laskavé srdce, ve kterém se může zahnízdit. “Isimhod, má mílá, na tohle ale tvůj bratr musí přijít sám”, dodal Emishad. “Neboj se o něj ani za mák, když dozraje ten čas, Rashood nalezne tu správnou odpověď na svou důležitou otázku.”

I tak se stalo. Trvalo to však ještě pár let, Rashood zažil mnoho dobrodružství, poznal moc lidí a vykonal mnoho práce. Naučil se být obratným lovcem a za svou obratnost být odměněn bohatým úlovkem. Naučil se být chytrým obchodníkem a uzavírat dobré obchody, jak pro sebe, tak pro druhou stranu. Naučil se být dobrým hospodářem a dobře zasít, aby pak dobře sklidil. A naučil se ještě něco. Mnoha lidem pomoci jen tak, z dobré vůle. Dát a nežádat zpátky. A to se prvně stalo toho dne, kdy rodině svých sousedů, kterým velká voda vzala dům a zaplavila pole, nabídl místo pod svou střechou a jídlo a odpočinek. Pocítil poprvé ten zvláštní pocit ve svém srdci, kdy si nejvíce ze všeho přál jen tak svobodně dát a nic nečekat. A oni ho objali a přijali jeho pohostinství se slovy díků. Rádi, vděčně a bez rozpaků, bez pocitu dluhu či závazku. Přijali svobodně dar z lásky. A přijali ho s láskou. A tím, že jeho dar přijali, i on byl obdarován. Obdarován radostí, že může dát. To se při dávání a přijímání ze srdce tak stává, všichni dávají a všichni jsou obdarováni. Takhle byl Rashood odměnený. Láska plynula od něj k nim a od nich k němu. Jen tak, láska byla mezi nimi. Rashood vzpomněl na slova své sestry, že láska prostě je a je bez podmínky. Ulevilo se mu na hrudi a úsměv se roztáhl na jeho rtech. Není potřeba si lásku zasloužit, lásku vyměnit za něco, lásku mít “až když”. Nyní chápe, jak to sestra myslela. A toto porozumění mu sestoupilo do srdce. Netrvalo dlouho a jeho srdce se dotklo srdce krásné Ruthanah a splnilo se, po čem tak toužil a oba vytvořili domov a naplnili ho dětmi a klidem. A láska tam žila s nimi, dobrovolně, jen tak. Měla tam místa víc než dost, v jejich laskavých a hodných srdcích.

Miláčku, ani venku na louce se jeden květ neptá druhého, jak pro sebe získal sluneční svit. Slunce je tu pro všechny, tak jako láska. Nezáleží, zda jsi růže či polní květ, každý je k lásce stvořen přesně takový, jaký je. A já bych si přál, abys nemusel čekat tak dlouho, jako Rashood nebo jít tak daleko jako Emishad po své poznání, že lásku si není potřeba zasloužit, že láska je tady pro nás všechny a miluje bez podmínky. Stačí pro ní mít srdce otevřené. Tebe, Miláčku, taky miluje.

Shalan dente rei, Miláčku.

 

 

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1426795189556_6673732_n-jpg 34082_1556497512033_7854924_n-jpg 46309_4775346181238_749679650_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 320403_4842250093794_1545645029_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg