Dětská srdce 4.: Dospět v muže

Posted on 10/07/2014 by Katarina Bradac in Dětská srdce

Dospět v muže.

Slyšel jsem, že někteří lidé říkají svým dětem “broučku”. Hodně se mi to líbí. Je to laskavé a milé. A někteří lidé říkají svým dětem i jinak a taky je to laskavé a milé. Budu ti říkat Broučku, teď, když ti chci vyprávět. A doufám, že to pro tebe je tak v pořádku.

Jak jsme již říkali, každé dítě, I ty, Broučku, máš v sobě, hluboko v srdíčku, světýlko lásky. Má ho i tvá maminka a tatínek. Některé děti nemají maminku, některé nemají tatínka a některé dokonce nemají ani jednoho ani druhého. Mají však to světýlko. Já nevím, jak to ty doma máš a zda máš oba rodiče, nebo je to jinak.

Chci ti ale říct, že jakkoliv to je, máš vše potřebné pro to, aby tvůj život byl spokojený, šťastný a naplněný láskou. Máš to světýlko uvnitř ve tvém srdíčku a tak tě láska všude a vždy provází, na to se spolehni.

Poslouchej, Broučku, příběh, který se stal velmi dávno.

V krajině, které se říká Zampatila a je moc a moc daleko, žije kluk. Jeho jméno je Darak a znamená to v jeho řeči Odvážný. Touto řečí dnes již mnoho lidí nemluví, ale pořád se na světě najdou tací, kteří ji rozumí. Někdy jsou slova téhle prastaré řeči slyšet ve snu, možná je taky slýcháváš, broučku. Sám znám jen několik z nich a některá se nesmí vyslovit, pouze ve stavu nejvyšší nouze. Tak například Asantah je máma a Latik je táta. Saparai je děkuji a Talaha je dobrou noc. Shalan je mír a Shekare je pomoc. Alatari je sestra a Lateshi je brat. Seheri je dům a Alotei je oheň. Terrada je půda a Watamba je obloha. Pampalah je jezero a Serizad je studna. Asatah je zakázaný a Jashetan je anděl. Shahtalan je slunce a Talum je měsíc. Stará Borovice se řekne Abilta Shuta. Vlk se řekne Akaitah a chlapec Shotue. Srdce je Heetaka a stařec se řekne Watambi. Hezká slova, viď?

Darak vyrůstal v malé vesničce v podhůří Alamiru. Vesnička čítá jen pár domků, několik rýžových polí a kousek pole se sladkými bramborami. V létě tam bývá horko a v zimě hodně prší. Kolem vesnice je velmi úrodná půda a tak všichni mají dost jídla. Nedaleko ve skalách je ve stínu borovic ukryta Serizad, studánka s křišťálovou vodou. Říká se, že na počátku všech věků přišel tajemný muž, pohleděl na skálu a z jeho očí skanuly dvě slzy. Jedna slza se proměnila v Serizad, ve studánku a druhá dala život Pampalah, jezeru. Studánka slouží lidem již po staletí a jezero má tyrkysovou barvu a je velmi obtížné k němu sešplhat. Říká se, že pokud je v studánce dost vody a hladina jezera je jako zrcadlo, je na světě vše v pořádku. Je to dobré místo k žití.

Darak ještě není dospělý ale není už ani dítě. Je na prahu proměny z chlapce v muže. Odjakživa ve vesnici, když chlapec dosáhl tohoto věku, byl vyslán pouze s pytlíčkem rýže a měchem vody do hor, daleko za obzor, směrem k Staré Borovici. Tímto směrem vesničané jinak nikdy nechodí. Je to směr Asatah, jenž je zapovězen všem, pouze dospívající kluk může za úplňku, měsíc před dovršením kouzelného věku, stočit své kroky k Abilta Shuta, Staré Borovici. Odejde a za 33 dní se vrátí. Nepromluví s nikým o tom, kde byl a co zažil, musí však přinést jantar ve tvaru srdce. Když tak udělá, stane se mužem.

Jantar je pak uložen ke Staré Borovici na Shahtalan, na slunce, k ostatním jantarům ostatních mužů. Všichni muži se mladému muži pokloní, jeden po druhém a přijmou ho do svého středu. Od té doby je navždy mužem. K novému stavu ho váže přísná přísaha. Ta říká, ze nyní je zavázán ke třem posvátným pravdám: 1. Vážit a dodržet slovo, 2. živit ve svém srdci lásku, odvahu, odpuštění a soucit a 3. užívat svou sílu k dobru a tvoření. Pokud poruší jenom jednou a jenom část jedné z pravd, navždy ztrácí výsady muže, jeho jantar je vhozen do Pampalah, tyrkysového jezera, vody Pampalah se na chvíli zčeří, pohltí ve svých hlubinách jantar a jeho jméno je zapomenuto.

Stalo se to pouze jednou, bylo to hodně dávno a ten muž, zbaven svého jména, pořád žije ve vesnici. Většinu času tráví u lesa, s pohledem upřeným do dáli. Lidi jsou k němu shovívaví a laskaví, on však nikdy nenalezl zpátky svůj klid. Byl již starý a srdce měl bolavé. Žil dlouze a doufá, že brzy odejde do Krajiny míru a ticha.

Když přišel Darakův čas vykročit směrem k Staré Borovici, rozloučil se s blízkými, vzal pytlík s rýží a měch s vodou. Vykročil. Na kraji lesa potkal muže beze jména. Seděl na suchém pařezu, oči nyní sklopené k prašné zemi. “Co ti můžu přinést?” Zeptal se ho Darak. “Po ničem netoužím a to, co potřebuji, mi přinést nemůžeš, hochu”. Odtušil stařec. “A co to je?” Nedá se Darak odbít. “Heetaka…srdce…Mé ztracené srdce, Daraku, mé ztracené srdce…”, řekl stařec a pohlédl přes Daraka do dálky, jakoby ho ani nevnímal. Darak se tedy rozloučil a vydal na cestu.

Broučku, jak jsem již řekl, nikdo nevěděl, co se má stát za těch 33 dní na cestě směrem ke Staré Borovici. Nevěděl to ani Darak. Tušil pouze, že bude muset šetřit vodou a rýží, ale jak dlouho půjde a kam, to nevěděl. Šel s ním i jeho Sníček Pomocníček, pořád v jeho šlépějích. Když se setmělo, Darak se podíval, kde složí hlavu k spánku, aby si promluvil se Sníčkem Pomocníčkem, zda-li mu on neporadí, co se má dít. A tu najednou zahlédl něco na cestě. Podešel blíž a překvapeně zjistil, že na kraji cesty leží vysílený Akaitah, vlk. Jazyk suchý, tělo bezvládné. Na chviličku ho přemohla obava, vlk byl však téměř bez duše, tak se tedy pomalu přiblížil. Vlk nadzvedl hlavu a pohleděl chlapci do očí. Darakovi se zdálo, že slyší: “Shekare, Darak, shekare…” což značí, jak již víš:”Pomoc, Daraku, pomoc…”. Darak neváhal a zvlažil vlkovi čumák. Ten se olízl a do očí se mu vrátila jiskra. Byl však pořád velmi sláb a tak mu Darak nabídl svou vodu a vlk pil a pil. Pomalu pomaličku se postavil na nohy a znovu pohlédl chlapci do očí. “Saparai”, řekl vlk tentokráte jasně. “Děkuji”. A zmizel v lese. Byl jako přízrak a Darak ještě chvíli stál a nebýt prázdného měchu na vodu, snad by si byl pomyslel, že se mu to jen zdálo. Usedl, opřel se o strom a pomalu usínal, všude již byla tma. Tu se před ním zjevil malý Shotue, hoch s pláčem na krajíčku. Byl pohublý a měl velké oči. Ústa neotevřel, Darak předce zřetelně slyšel:”Shekare, Darak, ama Terrada doder Alotei”. “Pomoz, Daraku, naši půdu sežehl oheň.” Darak hledí na hocha, jasně rozumí jeho naléhavé prosbě a jako ve snu natáhne ke klukovi ruce s pytlíkem rýže. Kluk si ho vezme, pokloní se a zmizí. Nebýt toho, že je pytlík s rýži pryč, snad by si byl Darak pomyslel, že se mu to jen zdálo. Víčka měl už tak těžká, že ho brzy spánek přemohl a on se setkal se svým Sníčkem Pomocníčkem. Hned se mu jal povyprávět, jaké zvláštní věci právě prožil. Sníček Pomocníček se jen usmál a řekl:”Já vím, byl jsem přece tady po celou dobu s tebou, Daraku. Poslyš, mé drahé dítě, dobře poslouchej. Právě si složil důležitou část zkoušky. Tvé chrabré srdce plné lásky a soucitu nyní dospělo v srdce muže. Bez strachu o vlastní budoucnost podal si ruku potřebným. Tvá šlechetnost ti vyvěrá přímo ze srdce a do rána se zhmotní v to, po co jsi přišel. Nalezneš to ve své levé dlani. Nyní spi, spi tak dlouze, jak potřebuješ. Když se probudíš, pohlédneš na svět očima dospělého bojovníka.”

Darak měl pocit, že spal jenom chviličku. Když však otevřel oči, slunce již bylo vysoko. Něco se mu možná i zdálo, slunečná záře však brzy rozpustila poslední tušení snu. Olízl si rty a pocítil žízeň. Sáhl po měchu s vodou, ale ten byl prázdný! Pytlík s rýží pryč a co je tohle? Z levé dlaně se mu vykutálel žlutý kámen a zůstal ležet v trávě. Jak se do něj opřelo Shahtalan, slunce, zažáril jako to nejryzejší zlato. Velký jantar ve tvaru srdce. Jeho jantar! Takže je čas vydat se na cestu domů. Vyskočil na nohy a tu si uvědomil, že neví kterým směrem se vydat. Vyšplhal tedy na strom, že se lépe rozhlédne. A nevěří vlastním očím. Promne si je a je to tak. Kouká přímo na svou vesnici, na studánku a na jezero. To snad není možné, to šel po celou tu dobu v kruhu? Slezl dolů a rozpačitě se vydal k vesnici. V hlavě má jakýsi zmatek, obraz vlka střídá tvář hubeného chlapce…Bude to asi tou žízní, říká si Darak. V ruce však třímá jantar, neví, kde se vzal, ví ovšem, co to znamená nésti domů takový jantar.

Blíží se ke kraji lesa a témeř se srazí s mužem beze jména. Zdá se být ještě starší, než včera, kdy posledně spolu mluvili. “Tak co, Daraku, jak si pochodil?” zeptá se stařec. “Mám svůj jantar, Watambi, starý muži”, říká Darak a natahuje k starci ruku, ať sám pohlédne. “Trvalo mi to jeden den a mám svůj jantar.” říká Darak spokojeně. “Jeden den, Daraku? Byl si pryč přesně 33 dnů.” “To není možné, Watambi, umím přece počítat, spal jsem jednu noc.” “Jak myslíš, Daraku”, říká stařec tajemně. Jsem rád, že máš své srdce. Tak pospěš, ať ho položíš ke Staré Borovici, mladý muži”. S těmito slovy sklopil zrak a posmutněl. Darak zachytí jeho pohnutí. A chvilku přemýšlí a něco se mu hne v srdci. “Watambi”, říká pak, “jsem mlád a jantar jsem přinesl za jediný den i když ty říkáš, že uplynul víc než úplněk. Dám ti své jantarové srdce a ty sám ho položíš ke Staré Borovici. Tak získáš své jméno zpátky. Já se vypravím po další, bude to snadné. Tvé nohy jsou staré, moje poběží lehce. Tvé paže jsou slabé, moje plné síly. Tvůj pohled je smutný a já ti dám, po čem jsi toužil, ať v klidu můžeš jít do Krajiny míru a ticha, až přijde tvůj čas.” Stařec se ani nehne. Darak odhodlaně natáhne ke starci ruku se srdcem. “Je tvůj, jantar je tvůj”, dodává Darak.

Stařec pořád klopí zrak. Pomalu, pomaličku zvedá hlavu. Jeho tvář se mění v jasnou záři. Zcela se promění a před Darakem stojí Jashetan, sám anděl. A promluví: “Dva tisíce let jsem doufal, dvat isíce let jsem čekal na tento okamžik, Daraku. Dva tisíce let mě míjeli muži, laskaví muži, kteří dali svou vodu zesláblému vlku a dali svou rýži hubenému chlapci. Každý z nich prošel kolem mě a každý z nich spěchal k Abilta Shuta položit svůj jantar. Každý z nich věděl, že mé Heetaka trpí, smutek drásá moje nitro, beznaděj suší mé žíly. Každý z nich věděl, že potřebuji zpátky srdce, abych mohl jít v klidu a míru na věčnost. Nikdo mi ho však nenabídl, až ty, Daraku. Věděl jsem to, já to věděl, že ten čas přijde a alespoň jeden muž z tvého rodu složí i tuto nejvyšší zkoušku. Nyní mohu jít. Po dva tisíce letech, konečně mohu jít, s nadějí a s vírou v člověka. Tvé srdce si nesu sebou a já ti dávám své. Zanes svůj jantar ke Staré Borovici, Daraku a žij dlouze a dobře a taky tví potomci. Saparai, Darak, Shalan dente rei. Děkuji, Daraku, mír s tebou.

A tak, Broučku, Jashetan, anděl odešel v klidu a míru a Darak se zvolna nadechnul a vydal se k Abilta Shuta, k Staré Borovici, položit svůj jantar a žít dobrý a dlouhý život muže.  

Shalan dente rei, Broučku.

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      coral-mimi 20130706_095528-jpg 26498_1425450875949_3390318_n-jpg 34082_1556497512033_7854924_n-jpg 46309_4775346181238_749679650_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg