Dětská srdce 5.: Ženská síla

Posted on 10/07/2014 by Katarina Bradac in Dětská srdce

Poslouchej, miláčku, co ti chci říct o síle ženy.

Vysoko v horách, nad řekou Wajtananga roste vzácná kytka Dajpalah. Nikde jinde od samého počátku jsem ji na tvé planetě neviděl. A neznám nikoho, kdo by tu kytku zahlédl na jiném místě, než v horách Sarhode. Ani člověka, ani zvíře ani Sníčka Pomocníčka. 

Miláčku, jistě tušíš, že to nebude jen tak ledacjaká rostlina. A tušíš správně. A já ti budu vyprávět, proč tomu tak je.

Od pradávna pod horou Sarhode žil kmen, jenž ochraňoval starý moudrý šaman Sahtalatam. Říkalo se, že je synem slunce Shahtalan a lidé si někdy pletli jejich jména. Bylo mu tolik let, kolik je vlasů v hřívách sarhodskych koní, pasoucích se u vodopádu Phalayeed na úpatí skal. Jeho srdce je laskavé a jeho ruce jsou teplé. Jeho pohled je jako noční obloha poseta miliardami hvězd, temné hluboké oči, jenž vyprávějí, i když Sahtalatam mlčí. Jeho srdce, miláčku, jeho Heetaka, je tak plné lásky a moudrosti, že když se k němu jenom přiblížíš, uslyšíš zcela hlasitě, jak pomalu, rozvážně a hluboce tluče, obtěžkáno věky, časem a milióny obrazů světa ve všech jeho podobách a tisíci lidskými příběhy. Tlukot síly, pravdy a moudrosti.

Lidé jeho kmene se na něj obraceli v době tísně a taky v době radosti. Když jim bylo úzko, žádali o radu, když slavili, sdíleli s ním potěšení a vděčnost. Jak plynul čas a s ním se na obloze střídali slunce Shahtalan a měsíc Talum a jeho vlasy byly stříbrné, udála se prapodivná věc. Přišlo období sucha a slunce sežehlo půdu a déšť opustil krajinu. Lidé z kmene Mantika byli moudří a tak si předem udělali dostatek zásob. V době sucha netrpěli nedostatkem. Ve Wajtanze bylo o něco méně vody, ale pořád to stačilo na dobrý život.

Sahtalatam byl taky chvíli překvapen a tak se obrátil na slunce. Slunce mu v myšlenkách sdělilo, že je vše v pořádku a že taky vše půjde dál tak, jak jít má. To jenom půda Terrada poprosila oblohu Watamba o jeden rok odpočinku, nic víc. Sahtalatam pochopil a slunci poděkoval. Má příznivou odpověď pro vesničany, když se přijdou ptát, co je čeká.

Jenže z vesnice nikdo nepřicházel. Před rokem za úplňku kmen Mantika zvolil nového náčelníka. Mladého bojovníka Ataranka. Je silný jako medvěd, rychlý jako laň, bystrý jako liška a odvážný jako lvice, co chrání svá mláďata. Ataranka má zrak jako jestřáb a sluch jako mladý šakal. Svou sílou a rychlostí, bystrým umem a odvahou vynikal již jako malý hoch. Od začátku lidé kmene Mantika tušili, že přijde čas a Ataranka je povede. A tak se stalo. Díky Atarankově předvídavosti si minulý rok udělali zásoby zrní, kukuřice, zeleniny, léčivých bylin a medu, kořínků a luštěnin, sušeného ovoce, všeho dostatek. Tehdy měl Ataranka sen a ve snu ho navštívil jestřáb a zavedl ho ke svému hnízdu v horách. Ve hnízdě byla jestřábí matka a tři mláďata, vyhladovělá ale pořád naživu. Ataranka nelenil a ulovil zajíce a daroval ho jestřábí rodině. Jestřáb se posilnil, nakrmil mláďata a naplněn sílou se již sám vydal na lov. Posílena jestřábí matka usedla na hnízdo a roztáhla křídla, aby chránila svá mláďata před sluncem a poryvy větru. Když Ataranka sestupoval z hor, jestřáb mu třikrát zakroužil nad hlavou a odletěl po proudu řeky.

Když se Ataranka probudil ze snu, byla hluboká noc, hvězdy zářily a byl čas sklizně. Na druhý den přednesl svému kmeni své rozhodnutí. To, co bude sklizeno, bude pečlivě uskladněno. Na polích nezůstane ani stébélko ovse, ani zrníčko žita, ani kulička hrášku. Ovoce, jenž po minulá léta popadalo ze stromů a prasklo a tak ho tam nechávali ležet, bude nyní sebráno, pečlivě nakrájeno a usušeno. Nazmar nepřijde ani kousíček.                                                         A tak ho lidé poslechli a dobře jedli a taky dobře hospodařili a pečlivě zabezpečili zásoby. Tudíž další rok bylo vše v pořádku, i když úroda seschla na žhavém slunci. A jelikož Ataranka vzpomněl na jestřába ze snu, jak mu třikrát kroužil nad hlavou, přikázal tři roky po sobě dobře hospodařit a vše zužitkovat. Rozhodnutí se to zdálo býti rozumné a všem se dařilo dobře. Každý měl dost práce a taky dost spokojenosti, ovšem méně času a víc povinností.

Sahtalatam sledoval mladého Ataranku, jak si vede a jak si vede jeho lid. Již dlouze nikdo z kmene nepřišel si stěžovat za Sahtalatamem, nepřišel si po radu a taky se nepřišel podělit o radost, jelikož každý byl pilně zabrán do svých povinností.

A uběhli tři roky a čas běžel dál a lidé kmene Mantika byli pracovití. Každý další rok byl již úrodný, plný slunce i deště. Lid kmene Mantika však pamatoval na slova Ataranky, pečlivě hospodařil a každým rokem vytvářel nová a nová opatření proti hrozbě sucha. Postupně vybudovali zavlažovací kanály, ohromné nádrže na dešťovou vodu, sklady obilí a zeleniny, sýpky, nádoby na luštěniny. Práce bylo hodně a tak pracovaly i ženy, téměř tak tvrdě, jako jejich muži. A pracovaly ty tři roky a pracovaly pak pořád. A všude byl blahobyt, jídla a vody bylo dostatek, příbytky byly nové a krásné, méně je však zdobily květiny, na které nezbývalo času. O to víc bylo bezpečí před suchem a nouzí. A tak to už nikdo neměnil. 

A jak šel čas, stala se další podivná věc. Nikdo z kmene Mantika si toho ještě nevšiml, zato Sahtalatam ano. Již několik dlouhých let přicházeli na svět pouze Shotuee, pouze hoši. A ženy stárly dřív, pod tíhou práce a jejich črty byly stále tvrdší. Málo zpěvu se ozývalo v domech, málo doteků si lidé vyměňovali, přes den i v noci, málo květin rostlo v záhoncích, jídlo se jedlo přímo z nádob, ve kterých bylo uvařeno, ubrusy mizeli ze stolů, tak málo bylo času, tak mnoho tvrdé práce čekalo na všechny. Až zbyla v lidu Mantika jediná mladá dívka, s krátce střiženými vlasy, Kamhala v chlapeckých kalhotách. Denně pečovala o stádo koní. Lid chváli Ataranku, tak dobře jim nikdy nebylo, všeho bylo dost a všeho bylo nazbyt.

Sahtalatam nechal ty léta plynout a trpělivě čekal, kdo prozře. Ale nikdo neprozřel. Sahtalatam měl lid Mantika hluboce rád a tak se rozhodl, že bude konat. Měl mnoho možností, jak to udělat. Vybral si tu nejzajímavější. A nejpřirozenější. 

Poslouchej, miláčku, řeknu ti, co ten moudrý šaman udělal.

Než Sahtalatam sestoupil ze své hory, vyhledal rostlinu Dajpalah. Pozdravil jí svým světélkem a vylíčil ji, oč jí žádá. Dajpalah souhlasila a tak ji opatrně vyjmul ze země, kořeny ji pečlivě zabalil do vlhkého mechu a čerstvého lýka. Pak se teprve vydal na cestu. Nešel přímo do vesnice, nýbrž k vodopádu Phalayeed, kde Kamhala střežila stádo koní. Sahtalatam na sebe vzal podobu stařeny, Wataka, to šamani umí, kdykoliv chtějí a podešel k dívce.

Kamhala měla oči přivřené a spatřila Wataka, až když jí zastínila slunce v tváři. Aniž by se lekla, pozdravila stařenu a nabídla jí vodu. Wataka poděkovala, napila se a usedla vedle Kamhaly do měkké trávy. Kamhala se chtěla zeptat, odkud a kam stařena putuje a proč. Ale jazyk jakoby spal a i když věděla, že bdí, nešlo vůbec mluvit. O to větší překvapení bylo, když jí Wataka začala odpovídat na všechny její otázky. Vše, co Kamhalu zajímalo, stačilo na to pomyslet a stařena jí na to v ten moment odpověděla. Ještě větší záhada byla ta, že když pohlédla na ústa Wataky, ta byla rovněž nehybná a její jazyk spal. A tak rozmlouvaly dlouze a Wataka darovala Kamhale rostlinu, pečlivě zabalenou do měchu a lýka. Kamhala jí má zasadit do volné půdy, do Terrada před svým Seheri, před svým domem. Každé ráno a každý večer jí má zalévat vodou ze studny, po dobu jednoho měsíce, pokud rostlina sama nenabere sílu a její kořeny nevrostou hluboko až k spodní vodě. Když se tak stane, poroste sama. Každé ráno a večer bude Kamhala zpívat, zatímco bude chystat lněný obrus na stůl a talíře a vázu s květinami. Ranní zpěv Kamhaly odvede samotné stádo koní k vodopádu na čerstvou pastvu a její večerní zpěv je samotné přivolá zpátky. Mezitím bude Kamhala připravovat jídlo, pečovat o oheň, držet svůj dům v čistotě a sbírat a sušit léčivé byliny a věšet je na půdu, odkud se bude linout jejich omamná vůně. Chlapecké kalhoty odloží na příležitost, která možná přijde a možná ne a oblékne si lehké dlouhé šaty. Vonné oleje, které získá ze vzácných bylin, nalije do lahviček a uchová ve stínu spíže. Ráno si potře spánky a tepny na krku olejem z růží a večer po koupeli olejem z lotosového květu. O naštípání dříví požádá kteréhokoliv muže z okolí. Za odměnu upeče koláč z moruše a nabídne ho svému hostu a kus mu zabalí domů do plátěného ubrousku a vloží do proutěného košíku.

Kytka Dajpalah k ní bude promlouvat jedenkrát za měsíc ve snu. Kamhala bude naslochat jejímu hlasu a řídit se slovy Dajpalah. Nebude dělat těžkou práci, když bude potřeba, požádá o pomoc silného muže z kmene, kteréhokoliv. Vždy mu poděkuje a nabídne chutné jídlo. Před svůj dům nasadí květiny, pouze Dajpalah bude mít své speciální místo. Dům, její Seheri, bude provoněn bylinami a vonnými oleji, ve spíži zdravé jídlo i laskominy, na půdě léčivé byliny. V domě bude vždy dostatek slunce a čerstvé květiny ve váze každý den. Sama je nasbírá na louce, když ráno, poté, co svým spěvem odvede koně na pastvu, usedne vždy na skálu porostlou měkkým mechem, zavře oči a bude naslouchat svému nitru. Zanedlouho se uvnitř ní objeví hlas, který bude následovat. Takhle to Kamhala udělá a nijak jinak. A po roce se setká s Wataka na tomto místě a v tento čas. Jdi, Kamhalo, zaveď své stádo domů, již se smráká a pamatuj má slova, řekla Wataka a ztratila se v přítmí. Kamhala jí to slíbíla ve své mysli. Nebýt té zvláštní rostliny v jejich rukou, Kamhala by si byla pomyslela, že se jí to jen zdálo.

I naplnila slova Wataki. Ráno zasadila Dajpalah na přívětivé místo před domem a kytku vydatně zalila. Zazpívala píseň, kterou ji učila babička a koně se vydaly na pastvu. Chlapecký oděv svlékla, oprala a vysušila na voňavém vzduchu, složila a odložila do truhlice. Oblékla si lehké dlouhé šaty, které nosila její máma jako dívka. Na stůl nazdobila lněný ubrus, talíře a vázu s vodou. Pěšky se vydala na louku, usedla na měkký měch na skále a zavřela oči. V klidu zůstala sedět a najednou se ozval z jejího srdce měkký hlas. Usmála se a promluvila s ním. Poté natrhala luční květiny různých barev, vrátila se domů a vložila je do vázy s vodou.                                                                                            

Jak plynuly dny, sbírala léčivé rostliny pod lesem, sušila je v jemném průvanu ve stínu, vyráběla vonné oleje, udržovala praskající oheň, připravovala chutné pokrmy. Před domem vysázela další a další květiny. A kytka Dajpalah měla své speciální místo. Večer Kamhala zpěvem přivedla koně domů a zavřela je do ohrady. Když večer přikládala na oheň a vařila čaj, všimla si, že zásoba jejího dříví se ztenčuje. Rozpoměla se na slova Wataki. Brzy ráno, po koupeli v jezeře, poté, jak si spánky a tepny na krku potřela růžovým olejem, oblékla šaty a zazpívala koním, nasbírala Kamhala košík morušových plodů a upekla voňavý koláč. Právě přemýšlela, koho požádá o pomoc se štípáním dříví, zatímco chystala květinovou vázu s vodou na stůl. Tu se zvedl prach a zpod lesa přicválal Ataranka na černém hřebci. Jezdil na něm pouze on sám, nikoho jiného hřebec na svůj hřbet nepustil. Poprvé šel Ataranka touto stezkou. Na cestě v lese ležel stočený had a jeho kůň se polekal. Nenutil ho překročit hada, nechal svého koně, ať si najde cestu do vesnice sám. Pohlédl na dům a na záhon květin. Takový ve vesnici není ani jeden. Z otevřených dveřích se linula teplá vůně čerstvého morušového koláče. Všude hezky, uklizeno, dům plný slunce. Seskočil z koně a podešel blíž. Kamhala, když ho spatřila, požádala ho o pomoc s dřívím. Ataranka rád pomohl a Kamhala mu nabídla koláč. Velký kus mu zabalila do lněného ubrousku, vložila do proutěného košíku a upevnila na jeho sedlo. Ataranka poděkoval a rozloučil se. Dny plynuly a Kamhala rozkvétala a zářila. Hlas v srdci byl nyní slyšet zřetelně, rozuměla mu dobře. Dajpalah k ní promlouvala jednou za měsíc a její nachové květy květly tou dobou mimořádně krásně.

Rozneslo se po vesnici, že Ataranka z času na čas navštíví ten dům s květinovým záhonem, pomůže Kamhale s dřívím a co je potřeba a pokaždé si odnáší si laskominu v košíku. I ostatní ženy z vesnice zatoužily po vonných květinových záhonech, vyndaly šaty z truhlic, a jak šel čas, postupně se z mnoha domů linula sladká vůně laskomin, na půdách se sušily léčivé rostliny, každý den se vesnicí nesl lehký zpěv, dětem rozkvetly úsměvy na tvářičkách, muži se vraceli domů spíš a rádi a čekala je teplá vydatná večeře.

Něco se změnilo a změna se nesla vesnicí a nabývala na rozměrech a všude byl blahobyt. Ženám změkly črty tváře, jejich pohyby byly ladné, mužům se rozjasnil pohled a narovnala mocná ramena. V záhonech rozkvétaly květiny a na svět začaly přicházet jak kluci tak i holčičky. Kamhala taky počala dítě a Ataranka se dmul pýchou a štěstím, že se stal otcem. Na svět přišla holčička, růžová jako lupeny křehkých květů, s vlásky jako havraní křídla, s temně hlubokými oči plnými hvězd. V lehkých šatičkách se houpala v kolébce zavěšené pod starou moruší a Kamhala jí zpívala sladké ukolébavky. Ataranka pokaždé, jen co seskočil z koně, běžel pod moruši a objal milovanou Kamhalu a políbil svou drahou dceru. Dali jí jmého Nathea, což v jejich jazyce znamená Čistá.

Ataranka vyprávěl Kamhale svůj sen o jestřábovi. O tom, jak třikrát zakroužil nad jeho hlavou a zmizel po proudu řeky. Tři roky Ataranka čekal sucho, tři roky Ataranka vedl svůj lid k důslednosti, hospodaření a tvrdé práci, aby zabezpečil kmen před nedostatkem. Ataranka ví, že suchý rok byl pouze jeden. Nikdy však nepronikl do poselství jestřába, proč kroužil třikrát, poté, co jeho mláďata hladověla. “Řeknu ti to, můj muži”, nabídla se Kamhala. Jestřáb kroužil třikrát, protože ti dával tři různá znamení. Pouze jedno bylo upozorněním na rok sucha a na dobré hospodaření. Tys mu pomohl a on tobě taky. Ta druhá dvě znamení však jsou a nejsou spojena s úrodou, jak sis to vyložil. Druhé znamení je symbol hnízda, rodiny a tepla domova. On ti to hnízdo ukázal. Ukázal ti jestřábí matku chránící svá mláďata a ukázal ti sebe, jak se zatím vypravuje na lov. Tohle znamení je stejně důležité, jako to první. Všichni máme svůj podíl na dobrém životě a nelze je zaměňovat. A třetí znamení je sdílení a vděčnost, která se v kruhu vrací zpátky k člověku. To ti taky ukázal. To ti jestřáb říkal, to je jeho poselství. “Odkud to víš, Kamhalo, odkud to víš?” Ptá se Ataranka. “Taky mám své sny a taky promlouvám se svým nitrem, můj muži. V mém snu byl stejný příběh, mně ho však vyprávěla jestřábí matka. V době, kdy bylo málo potravy, oba létali nad roklí a tak neměl kdo chránit mláďata před silným sluncem a poryvy větru. Ta zeslábla a jestřábí matce málem puklo srdce. Tys pomohl dát věci do pořádku, no pak si pohlížel na poselství pouze z jedné strany”. “Rozumím, Kamhalo, teď již rozumím.” Tiše řekne Ataranka a obejme svou ženu.

A uplynul rok a Kamhala dostála závazku a čeká na stejném místě ve stejný čas. Nic dalšího však není stejné. Její vlasy měkce splývají na oblá ramena, její lehké šaty povívají v čerstvém vánku, její tvář je hladká a kůže jako samet, oči jsou hluboké a klidné. V náruči ji spí Nathea a vše je v pořádku. Květina Dajpalah jí věnovala výhonek a požádala ji, ať ho přinese teď na toto místo a dá ho tomu, kdo přijde první. Kamhala vyhlíži stařenu, když tu k ní přikročí starý, moudrý Sahtalatam. “Ten výhonek bude pro mne, nemýlím-li se”, řekne. Vezme si výhonek od Kamhaly. “Odnesu ho, kam je potřeba”, dodává Sahtalatam. “Mám tě pozdravovat od Wataki, Kamhalo. Je-li vše v pořádku, půjde svou cestou a ty se sní můžeš potkat ve svém snu, budeš-li chtít. Tvůj sníček Pomocníček ví, jak ji přivolat”. “Vše je v pořádku, Sahtalatame, vše je v pořádku, děkuji. Brzy tě přideme navštívit a podělit se s tebou o radost a vděčnost”. “Jste kdykoliv vítání, má dcero, pokoj s tebou, Shalan dente rei, Kamhala.” A rozplyne se ve slunci.

A tak, miláčku, Kamhala vykročila zpátky do své vesnice, s Natheou v náruči, za svým odvážným mužem Atarankou, v míru a klidu, v hloubi ženského srdce naplněna láskou, vstříc dalším dnům, kdy muži ve vesnici, silní a stateční, po práci rádi usedají do teplých voňavých domovů a kde ženy rády a s moudrostí naplňují číše svých blízkých pramenitou vodou a promlouvají se svými niterními hlasy a v klidu šeptají svá tajemství a kouzla do uší svých krásných dcer a slova síly, něhy a odvahy do uší svých mocných synů. 

Shalan dente rei, Miláčku.

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      coral-mimi 20130706_095528-jpg 26498_1425450875949_3390318_n-jpg 34082_1556497512033_7854924_n-jpg 46309_4775346181238_749679650_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg