Dětská srdce 7.: Zlobivé zlobení

Posted on 10/07/2014 by Katarina Bradac in Dětská srdce

Miláčku, zlobil jsi se někdy na někoho? Nebo se někdo zlobil na tebe? Jestli ano, tak poslouchej, co ti chci vyprávět.

Lidi, kteří se mají rádi, se někdy na sebe zlobí. Ono by se možná ani nemuseli, ale když už se zlobí, tak je pro ně často těžké se od-zlobit.

Příběhů se zlobivým zlobením znám tolik, že bych ti je nepovyprávěl ani za sto let. Ani nevím, který mám vybrat. Třeba tenhle:

Ajantasha, malá holčička z údolí řeky Setmusha, má staršího bratra. Jí je právě 5 let a jemu osm. Země, ve které žijí, se jmenuje Pahalta a děti tam chodí do školy, když mají 5 let. A byl to právě první školní den, kdy maminka požádala Ajantashinho bratra, ať ji odvede do školy a pak i zpátky. Asi si umíš představit, že její bratr, jmenuje se Mahlwik, nebyl touhle představou velmi nadšen. Plánoval totiž po škole s kamarády zajít do kaňonu, kde žijí varani. Je to nebezpečné a mají to zakázáno. Sestru tam vzít nemůže, buď to by se jí něco mohlo stát nebo by to doma řekla. Je ještě malá a spoléhat na její mlčenlivost ještě nelze.

Mahlwik tedy odvedl svou sestřičku ráno do školy a jelikož to byl první den, brzy se skončil. Mahlwik vyzvedl malou Ajantashu v její třídě a její průvodkyně, tam se totiž učitelům říká průvodce, ho velmi pochválila, jak o sestřičku pečuje. To Mahlwika sice potěšilo, ale nic to nemění na skutečnosti, že mu to hatí plány s kaňonem.

Před školou se potkal s kamarády a ti honem pochopili, že Mahlwik má problém. Co teď? “A nemůžeš ji vzít sebou?” Ptá je jeden. “Ne, to teda nemůžu, neumí šplhat ani utíkat, co kdyby se něco stalo?” “Tak to půjdem sami, Mahlwiku, nic se nedá dělat”. “Hm, tak se mějte…” řekl ještě Mahlwik a najednou měl takovou zlost, že se málem rozplakal. Šli mlčky domů. Celou cestu se Ajantasha svého bratra vyptávala různé věci, ale Mahlwik zarytě mlčel. Doma s ním taky nebyla řeč. Ještě před večeří si ve svém pokoji skládal stavebnici z lastur a průhledných kamínků, když tu za ním přišla Ajantasha a chtěla si s ním taky hrát. “Ne!”, řekl Mahlwik, “mám toho dost za celý den!” Ajantashi se zalili oči slzami.

Taky už toho měla dost. První den ve škole, bratr, který nemluví celou cestu a teď ji vyhání pryč od stavebnice z lastur a kamínků. A tak v ní najednou narostla taková zlost, že Mahlwikovi poskákala po stavebnici a všechno mu zbořila. “Ajantasho, jsi zlá holka, běž pryč!” Vykřikl za ní Mahlwik. “Sám jsi zlý!” Vrátila mu to sestra a odběhla s pláčem pryč.

U večeře oba sedí jako přikovaní, nikdo nemluví. Maminka vidí, že se něco stalo, ale důvěřuje svým dětem natolik, že nic neřekne a spoléhá na ně, že svoji záležitost vyřeší. Po večeři se všichni umyjí a uloží k spánku. Nikdo nic neříká a nikdo nic neřeší. Ajantasha ještě v postýlce potahuje nosem a Mahlwik se vůbec necítí dobře. V obou hlavách se pletou různé myšlenky, v obou srdcích se pletou různé pocity. Je těžké se v tom vůbec vyznat. A tak je to zmůže a oba zaspí.

Jejich Sníčkové Pomocníčkové jenom shovívavě sledují, co se bude dít. Přemýšlí, zda jim vstoupit do snů, nebo to ještě nechat na dětech. A nakonec se rozhodnou, že jim do snů vstoupí a pomůžou jim vyznat se v těch pocitech a v těch všech myšlenkách. A pak zařídí, aby to setkání ve snu obě děti zapomněly. Něco málo jim však ze vzpomínky ze snu ponechají, uvidíš co. A pak se ukáže, jak si s tím poradí.

Nejdřív ti řeknu, jak postupoval Sníček pomocníček u Mahlwika. Vešel mu do snu a pozdravili se svýma světýlky. Sníček Pomocníček říká Mahlwikovi: ”Broučku, vidím, že se necítíš dobře. A vím, co se stalo přes den, byl jsem tam. Chceš si o tom trošku promluvit, hm?” “Mahlwick byl ve snu lehčí a tak bylo pro něj snadnější o tom celém mluvit a řekl, že jo. “Dobrá, Mahlwiku, chci ti říct jenom pár věcí. Moc se mi líbí, jak jsi se postaral o sestřičku. To, jak jsi ji odvedl do školy, vyzvedl ji ve třídě. To je od tebe moc hezké. A Mahlwiku, chci ocenit ještě něco víc. A to že ses rozhodl nevystavit Ajantashu nebezpečí v kaňonu. To bylo od tebe moc moudré, chlapče. Klobouk dolů.” Mahlwik zpozorněl, takhle o tom nepřemýšlel. “A taky ti chci říct, že chápu, co tě to zlobí. Vím, jak jsi chtěl s kluky do kaňonu zajít. A oni šli bez tebe. Chápu, že se jsi by smutný i nazlobený. Taky jsi pak chtěl být sám se svojí stavebnicí a sestra tě vyrušila a ještě ti zbořila celou stavbu, když jsi odmítl se s ní hrát.” “Jo, to bylo od ní pěkně hnusné!” “Rozumím. A taky chápu, že jsi neměl chuť to nijak řešit a šel jsi spát, i když samotnému ti v tom není dobře. Navíc ti nikdo doma ještě nepoděkoval, jak jsi se o sestřičku postaral a ani to zatím neocenil, viď?” “Jo, rodiče to berou jako samozřejmost.” “Vím o tom, Mahwiku, vím. Je to navíc spousta nepříjemných pocitů najednou. Povinnost pečovat o sestru, zmařený program, zbořená stavebnice…rozumím ti. A víš co, nešel bys se mnou na krátký výlet? Jenom kousek, chci ti něco ukázat a trošku doufám, že by se ti to mohlo i líbit a že by to možná i pomohlo tohle všechno dobře zvládnout, si za?” “Jo, proč ne, když myslíš, že to bude fajn…”

A Sníček Pomocníček vzal Mahlwika na cestu proti proudu času a přenesli se zpátky do momentu, kdy maminka říká Mahlwikovi, aby doprovodil sestru do školy. Ale ještě Sníček Pomocníček udělal kouzlo a půjčil Mahlwikovi dočasně schopnost vidět druhým do hlavy. A do srdce. A tak najednou Mahlwik zcela zřetelně mohl číst Ajantashiny myšlenky. A pocity. A to tedy koukal! Příběh se odehrával úplně stejně, akorát že teď cítil, co cítí Ajantasha a viděl jejíma očima.

A bylo to takhle: “Júúú, Mahlwik mě povede do školy, to se mám, to budou holky koukat, jakého mám já velkého brášku, jupííí. Dá mi ruku, když mě povede? Já bych si to tolik přála, kdysi jsme chodili za ruce, ale od té doby, co je už velký, asi mně má méně rád. Už to tolik nedělá…Hele, hele, to je ten velký pes, ale já se teď nebojím, Mahlwik mně ochrání i kdyby jich tady bylo deset! Doufám, že mne odvede až přímo do třídy, ať to všichni vidí, jak se já mám! Už se těším, až si po mne přijde. Půjdeme zas celou cestu společně a možná to tak bude celý rok, to by bylo báječný! Hmm…, o čem ti kluci mluví? Koukají na mně… Mahlwik se mračí, něco říká… asi se za mne stydí. Jdeme domů a už mi ani neodpovídá. Asi jsem udělala něco strašného. Ale co? Ptám se a on mlčí. Nevím co dělat! Můj bratr mně už asi vůbec nemá rád! Půjdu tedy za ním ještě do pokojíčku. Nabídnu mu, že si s ním budu hrát, možná bude rád a rozveselí se a třeba si budeme i povídat, to by bylo báječné, on umí tolik věcí. Vyhání mně pryč, proč? Tak je to jasné, už mne vůbec nemá rád a za to může ta stavebnice, s ní si hrát chce a se mnou ne. Kdybych ji zničila a vyhrála nad ní, tak to Mahlwik ocení a zapomene na ní a bude si hrát se mnou, tak ji poskáču, ať zmizí! Ale co to? On na mně křičí ještě víc, nadává mi a vyhání mne od sebe. To je konec. Jsem sama a opuštěna. Je to strašné…už nemám bratra…”

Když to Mahlwik viděl, rozplakal se. Rozplakal se nad sebou, jaký je nemoudrý a jak své sestře ublížil. Malá Ajantasha, s ním asi už nikdy nebude chtít ani promluvit. Jeho malá sestřička.

“Mahlwiku, nic se neboj, to vůbec není tak zlé, to se všechno dá napravit, opravdu”, povídá mu jeho Sníček Pomocníček. A není to ani těžké, i když se to někdy lehce nedělá. Napovím ti, jak na to.

A v tom čase vstoupil do snu Sníček Pomocníček i Ajantashi. Udělal stejné kouzlo a Ajantasha jasně viděla, co cítil a co si myslel její bratr. “No jo, Ajantasha je ještě malá a je správné, když ji povedu do školy. Musím to zvládnout tak, abych ji vyzvedl ještě než půjde ven z třídy, ať se nebojí, že jsem zapomněl a netoulá se někde sama. Ach jo, ten kaňon mi nevyjde, ale to se nedá nic dělat, neohrozím předci sestru. Nejvíc mě štve ten povedený bratranec od Matahana. Je to namyšlený spratek a to, jak vítězoslavně se šklebil a posmíval, že mám na krku malou holku, tak to mě tedy dostalo. Nemám chuť vůbec s nikým mluvit. Ten vztek je příšerný, radši si zalezu do pokojíčku, ať nekazím druhým večer. Ach, malá Ajantasha, určitě si chce hrát, já to teď nemůžu pro ní udělat, je toho na mne moc! Ne! Nebudu si s nikým hrát, je mi mizerně. Ach jo, dnes jsou snad všichni proti mně, ještě mi i rozšlape stavebnici, děcko jedno! Ach, co jsem jí to řekl, to je ode mne ošklivé, jdu radši spát, zítra se omluvím, už mám toho dost.”

Ajantasha a její bratr byli dojati tím, co jsi přečetli vzájemně ve svých myslích a ve svých srdcích. Sníčkové Pomocníčkové však za těchto okolností mají povinnost zas zahalit jejich vzpomínky neurčitou mlhou, ale co udělat můžou, je ponechat jim nabylé pocity. A tak Sníčkové Pomocníčkové zastaví kouzlo, zahalí mysl Ajantashi a Malhwika neurčitou mlhou a ponechají jim pocity lásky, soucitu, dojetí a lítosti.

Ráno, když se sourozenci probudí, mají neurčitý pocit, že je potřeba něco udělat či říct. Tomu druhému. Potkají se před kuchyní a spustí téměř najednou: “Promiň, víš, to včera mne moc mrzí, neumím si ještě poradit s pocity, odpusť, mám tě rád, mám tě ráda…”. Obejmou se a zasmějí. Dnes je další den a půjdou společně do školy.

Miláčku, takhle se dají napravit spory a takhle se dá napravit, když někdo někomu ve zlosti něco řekne, nebo udělá. Zlobit se je lidské, stává se to každému a stává se to často. Důležité ale je, co s tím uděláme pak, když už se to stalo.

A nezapomeň, Miláčku, do hlavy a do srdcí si lidi nevidí. Jenom kouzlem od Sníčků Pomocníčků se dá zařídit, aby to chvilku možné bylo a pak se to kouzlo zastaví a vzpomínky se zamlží. Nikdy nevíš, proč se ten druhý chová mrzutě, nevíš, co mu vadí, co se ho dotklo. Nevíš, dokud se nezeptáš. Pamatuj si, nevyvozuj rychlé závěry, k ničemu to není. Když nevíš, ptej se. Když se zlobíš, řekni to a vysvětli, proč cítíš hněv. Když tě to přejde a mezitím jsi udělal něco, nebo řekl něco, co druhému mohlo způsobit bolest, ihned, když už to dokážeš, omluv se a naprav škody. Škody na srdíčku bolí nejvíc ze všeho, nenech je bolet dlouho. U sebe a ani u druhých. Pamatuj, vše se dá vyřešit, stačí jenom chtít, nic víc. A na všechny své pocity máš plné právo. Na radost i smutek, na lásku i hněv. A čím dřív se povede vrátit se od hněvu k lásce, tím líp pro všechny.

Shalan dente rei, Miláčku.

 

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      coral-mimi 20130706_095528-jpg 26498_1425450875949_3390318_n-jpg 34082_1556497512033_7854924_n-jpg 46309_4775346181238_749679650_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg