Hnutí mysli 100.: Jak uvnitř – tak venku

Když někoho upřímně oceníme za něco, mnohé to o nás vypovídá.

Třeba to, že rádi druhému dáme najevo, co se nám líbí. Možná rádi druhé potěšíme.
Taky to, jaké je naše nastavení: že si všímáme to, co se daří, co je hodnotné a oceněníhodné.

Taky to ovšem leccos řekne o našich hodnotách i o nás samotných.
Zřejmě, když někoho oceníme za velkorysost, sami tuto hodnotu ctíme, víme o ni a tak si ji snadněji všimneme i na druhém. Nebo o ní alespoň uvažujeme a tím se nám vyčlení z mnoha informací, kterými jsme neustále bombardováni.

Nebylo-li by stopy po velkorysosti v našich nitrech, ztěžka bychom o ní věděli a ztěžka bychom si ji všimli. A tím je menší pravděpodobnost, že bychom ji na druhém ocenili.

Venku se spíš vztahujeme k tomu, co je uvnitř nás. Mnohé tím o sobě říkáme, mluvíme-li o jiných. Tím, co o nich říkáme.

Oceňujeme-li nebo haníme.