Hnutí mysli 102.: Můj partner není špatný, ale…

…už rok přemýšlím, že se vztah ukončím, že se rozejdeme. Bojím se však, že mu tím ublížím…nevím, co dělat, jsem jako v pasti. On, jakoby to tušil a jak “naschvál” je v poslední době úžasný, snaží se, je pozorný…nevím, co s tím mám dělat…

Pro mne, je vždy hřejivé vidět, že lidi nemyslí pouze na sebe, ale i na druhé a na důsledky svých rozhodnutí.

A o důsledcích právě se chci zmínit.

Pokaždé, když někdo řekne:”můj partner NENÍ špatný, NENÍ násilný, NENÍ sobec, NENÍ pijan, NENÍ zlý člověk”, se zajímám taky o to, jaký JE.

Jaký tedy JE? Jak ho tedy vnímám já?

A taky, když slyším: “nevím, co mám s tím dělat”, zajímám se taky o to, jak CHCE daný člověk s partnerským dilematem ŽÍT. Co potřebuje, co je pro něj důležité, aby jeho život byl plnohodnotný a on spokojený, vyrovnaný, šťastný…

Pak na chvíli jakoby odbočíme od otázky “co mám dělat s mým vztahem”. A věnujeme se otázce “jak má vypadat můj život dle mého názoru a potřeb”.
To se dříve nebo později vykrystalizuje.

Najednou je jasněji v tom, “co mám dělat se svým vztahem”. Právě se zřetelem na důsledky mých rozhodnutí, jak se svým životem naložím.
Není totiž jediným důsledkem to, zda ublížím partnerovi svým odchodem, ale jak to bude s dlouhotrvajícím ubližováním jemu i sobě, když zůstanu.

Možností je ale více. Život není černo-bílý. Třeba zjistím, že jsme si o vztahu pořádně nepromluvili, že jenom potichu očekáváme, že ten druhý pozná, co potřebujeme.
Nebo zjistíme, že jsme to my, kdo má se změnou začít a posunout vztah do jiné kvality.
Nebo dokonce, že se máme především my sami nějak posunout a vnitřně dozrát, či se malinko změnit.

Tím chci říct, že rozchod je jenom jedna z mnoha možností.
A taky chci říct, že ohleduplnost vůči druhému je šlechetná, ovšem ohleduplnost vůči sobě je životní nevyhnutelnost.

Vše má nějaké důsledky a je užitečné jich vidět v širším kontextu, čím víc – tím líp.