Hnutí mysli 104.: Kdo je to vlastně kněz?

Přemýšlím nad posláním kněze. Proč? Protože si zřejmě budu muset aktualizovat informační výbavu. Na základě zkušenosti s mojí klientkou, věřící ženou ve středním věku, vdanou, s nádhernou holčičkou.

Má klientka se účastnila duchovního setkání, očistné kázně (duchovní obnovy), kterou vedl údajně mediálně známý kněz (prý hezky a přesvědčivě promlouvá například v rádiu).

Po prvním duchovním setkání byla zcela rozhozena, na druhém si zacpávala uši. Na třetí již nebyla schopna přijít. Duše se jí zmocnil trýznivý zmatek a naprosté pochyby o sobě, zničující pocit viny a spousta dalších lahůdek.

Proč?

Na prvním setkání kněz četl jakýsi dopis malé holčičky, který prý byl dopisem ďáblovi. Rozebíral zrůdnost těch řádků, hrozil, kázal, poučoval.
Posléze přidal užitečné informace o tom, jak poslušná ovečka má
žít.

Má klientka, jak tam zjistila, je hříšnice hned tři-násobná:

1. Od dospívání a objevování své ženské sexuality tu a tam masturbovala, doposud jí přišlo, že je to zcela přirozená součást jejího života, po duchovním setkání se zmítá v pocitu příšerné viny, třese při představě, jak blízko je k zatracení, zda-li ji někdy bude odpuštěno?
2. Ráda cvičí jógu, cvičení jí pomáhá na páteř, posiluje svaly, alespoň doposud to tak bylo, nyní je tohle cvičení zdrojem sebeobviňování z hříšného konání, kdo ví, zda je ještě možné tuhle hříšnou duší spasit?
3. Sebe, svého manžela i dcerku tu a tam léčila pomocí homeopatie, ve spolupráci s homeopatickým lékařem, doposud to bylo prospěšné, ne však nyní, nyní je to těžce omluvitelné špatné zacházení nejen se sebou a manželem, ale i s tím bezbranným tvorem, nevinným dítětem, které možná takhle uvrhla, bídná žena, do spárů ďábla.

(Nechci zde posuzovat, co je a není správné, kdo má čemu věřit. Ať si každý svobodně věří, čemu chce. Zaráží mne způsob jakým se nakládá s lidskou duší v prostředí, které by mělo ztělesňovat bezpečí samo – přímo v chrámu.)

Kněz nebyl moc přístupný soukromému rozhovoru, ani po naléhání. Přitom si dovedu představit zmatek a hrůzu v obličeji té ženy tehdy, protože jsem ho tolik viděla s odstupem času v její tváři, když jsme se setkaly.

Klientka nějakou, poměrně dlouhou dobu žila v naprostém zmatku, než sebrala odvahu a přišla se svěřit s tím, jaká je špatná a zřejmě zatracená bytost.

Dosud jsem měla za to, že kněz je totéž jako duchovní pastýř. Že koná službu v zájmu člověka. Tudíž má zájem člověka poznat, naslouchat mu a provázet ho k dobrému životu. Bez strachu a viny, bez odsuzování, s láskou a úctou k božímu stvoření.
Že je nositelem radosti a pokoje, hlasatelem radostné zvěsti. Tak nějak a možná i cosi víc.

Ale zřejmě žiji s neúplnou definicí a je potřeba ji doplnit o termíny jako je: strach, vina, odsouzení, deptání, duchovní zmar, slepota k potřebám bližního, hluchota k jeho otázkám, ne-cit k jeho strachu, netečnost k jeho hledání…

Vím, že jedna vlaštovka jaro nedělá, že všude jsou “jen” lidi, že každá služba je i o tom, kdo ji poskytuje.
Navzdory tomu se ptám, jelikož tohle není jediné setkání se zvláštními praktikami děsu a zastrašování na poli duchovním, kdo je vlastně kněz?

Není to taky profesionál, který by měl především zpytovat svou duši a kompetence, být velký i malý současně? Vznešený duchem, který se sklání před malými?
A když vidí, že jeho ovečka se po jeho slovech zmítá v duševním křeči, urychleně nabídnou pomocnou ruku a okamžitě pak přehodnotit své činy?

Profesionál podle mně v takové situaci neprodleně prověří nejdříve sebe, ponoří se do pořádně hluboké sebereflexe a nevyleze odtamtud bez poučení a s pokorou a pak urychleně běží, co mu síly stačí, s hlubokou omluvou vůči osobě, které tak zásadně ublížil a se sklopeným zrakem se snaží napravit, co způsobil, jestli je to vůbec možné.

Tak jak to má vypadat s tím knězem? Kdo je vlastně kněz?