Hnutí mysli 105.: Hýčkejme středoškoláky pozorností

Posted on 05/08/2013 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Před začátkem prázdnin se nakupilo příběhů s velmi podobným obsahem.

Je zajímavé, jak si tím dospíváním na střední škole téměř všichni přešli a pak jakoby zapomněli, když si tím přecházejí jejich děti. Střední škola je past na dospívající duši a přitom tak málo stačí udělat a tak velký užitek to může mít.

A tím prvním krokem je opětovné obutí pomyslných středoškolských tenisek.
Proč středoškolské tenisky šlapou po tak nejisté půdě?
Třeba proto, že:

– se změní kolektiv, je proto potřeba si nanovo zajistit postavení ve sociální skupině vrstevníků, což je výkon i pro zkušeného dospělého člověka
– noví kantoři ještě neví, v čem je student dobrý, bývá vcelku důležité, jak se student “zapíše” a vcelku náročné zápis “přepsat”, nepovede-li se optimálně, což hodně přispívá k celkové (ne)pohodě studenta
– kantoři někdy studentům najednou vykají a chovají se k nim jako k dospělým, což je nové a zvláštní
– tělo (i hlas) se mění a hormony se hlásí, což je nadmíru náročné
– zamilovávání již nabývá jiných rozměrů, odmítnutí bývá k nežití
– víc než předtím je důležité, co si myslí ostatní
– akné je drama
– ve stejné budově studují 15-ti letí a 18-ti letí a to je vesmírný věkový rozdíl, to už je opravdový “malý svět”
– kromě známek či procent se očekává i nějaký životní názor studenta, pro který ale schází zkušenosti a vědomosti
– zakopnout na chodbě je sociální sebevražda
– velmi zřídka se studenti učí, jak se mají učit, a tak to bývá leckdy náročné
– zdravé sebevědomí se získává snadno asi jako free-divingová trofej z 214 metrů a udrží se zrovna tak snadno, jako tykev zatlačena pod hladinu
– otázek je spousta a trpělivých, zkušených a laskavých partnerů do komunikace méně
– v nedohlednu je spousta užitečných myšlenek, například: nemusím se líbit všem, můžu být sám sebou, jsem v pořádku takový, jaký právě jsem, mám právo říct si o pomoc, mám právo říct ne, když mi dá někdo košem, nevypovídá to nic o mých kvalitách, mám právo dělat chyby, mám právo na svobodné rozhodnutí, mám právo na respekt, úctu, lásku a tak podobně
– … co ještě?

Nu a tohle je užitečné si připomenout, když mluvíme se svými “puberťáky”, kteří mají leckdy daleko víc rozumných pohledů a daleko víc otevřené hlavy i daleko víc citlivá srdce, než dospělí s “přegumovanými” mozky ze seminářů a z workoholismu v korporacích, ze sledování televize, nebo z tloustnutí u pozdních večeří, kdy děti již dávno spí, jsou-li doma. (A je-li známo, kde jsou, nejsou-li doma?)

To, že s námi puberťáci nechtějí trávit čas, taky o něčem svědčí.
A to, jak se k nim chováme taky svědčí o tom, jak se chováme k sobě.

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425450835948_2001321_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 163808_1867599609391_3942464_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 384543_2744433569692_1366047088_n-jpg 548387_4842249693784_569404942_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg