Hnutí mysli 108.: Ne, ne, poseď ještě, kam bys šel, rád tě po dlouhé době vidím

Osobně se přikláním k tomu, že svět kolem sebe prožíváme v souladu s tím, jak o něm přemýšlíme, nebo o sobě přemýšlíme. A jak přemýšlet umíme a o čem vlastně přemýšlet umíme.

No a pak taky v souladu s tím, jak se umíme o sebe sami postarat.

Zřejmě jsme již zažili situace, kdy ze zdvořilosti držíme pusu a “trpíme” třeba i milou návštěvu, která se cestou kolem zastavila a zdržela se již hezkých 6 hodin a pořád otevírá nová témata k diskusi a ne a ne odejít, i když nám už padá hlava únavou. Třeba se s námi cítí dobře, třeba zrovna nemá co na práci, třeba je svěží, protože i dala odpoledne šlofíka.

Tak čekáme, až sama odejde, přitom zítra časně vstáváme do práce. Nebo si dáme ještě jedno kafe, abychom neusnuli.
Pak na druhý den si jich dáme dopoledne sedm, abychom neupadli ze židle.

Když návštěva mimochodem hlesne:” ale já tě asi zdržuji/nudím/otravuji, viď?” Honem z nás vypadne jaksi automaticky: “NE, NE, POSEĎ JEŠTĚ, KAM BYS ŠEL, RÁD TĚ PO DLOUHÉ DOBĚ VIDÍM”.

No a na druhý den proklínáme sebe, návštěvu, ptáky, slunce, windowsy… ještě asi tak měsíc poté, co někdo vysloví jméno naší návštěvy, zvedne se nám adrenalin, žluč, tlak i tep a obočí.

Kdo chce kam…
A co mohlo být jinak?

Třeba tohle:
– když se mi návštěva, třeba milá, nehodí, tak zdvořile a přátelsky využiji náhlé setkání pro naplánování jiného setkání na jindy a můžu se na něj těšit,
– když mne návštěva sice překvapí, ale mám tak dvě hodiny čas, přijmu ji a řeknu, jak je příjemné se vidět a že mám celé dvě hodiny k dispozici, pak mám něco jiného,
– jakkoliv, kdykoliv se můžu o sebe postarat a komukoliv říct, že mne zmáhá únava a potřebuji se dobře na zítřek prospat a rozloučit se.

A vůbec, kdykoliv v životě máme právo (a podle mne i povinnost) se o sebe postarat a nedělat věci, které nám nevyhovují, nebo nás dokonce poškozují. (Jsou určité výjimky. To, že v noci pláče dítě a my se nevyspíme, nám zřejmě taky nevyhovuje, ale vstaneme k němu hned, ať zjistíme, co se děje a uděláme všechno proto, aby bylo spokojené a mohlo spinkat, samozřejmě.)

Taky se stává, je-li někdo odmítnut, že to těžko přijímá. Bere to osobně, kde-co si domýšlí, neumí si s tím poradit.
Druhá strana má jistě zas právo si o našem rozhodnutí (třeba odmítnutí) myslet, co chce, ale to je asi tak všechno, co s tím udělá.

Jsem překvapena, že ve světě dospělých často selhává jedno i druhé:
1. Umět se o sebe odpovědně postarat.
2. Umět přijmout odmítnutí jako důsledek toho, že se někdo o sebe právě postaral.

Možná bychom s tím měli začít už u dětí, aby to pak bylo samozřejmostí, jako to, že taky pozdravíme, když nás někdo pozdraví, nebo že si před jídlem umyjeme ruce a po jídle zoubky.
Pak to snad ta generace přenese na tu další a pak ještě jednou a pak už to snad bude normální, postarat se o sebe bez pocitu viny. A přijmout odmítnutí bez pocitu osobní újmy na cti.