Hnutí mysli 111.: Nechápu, jak mohou…

Posted on 08/08/2013 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Před pár léty jsem trávila dovolenou na hodně vzdálených ostrovech, ten “můj” měl 30x15km, omýval ho oceán a klid a ticho.

Protože to bylo daleko, posádka letadla musela z bezpečnostních důvodů (únava) zůstat na ostrovech a odletět až příštím letadlem a vystřídat tak přilétající kolegy.

Bylo zajímavé se dovídat o povolání pilotů, letušek, o jejich zážitcích, povinnostech – z první ruky.

První pilot byl jako z filmu o letcích. Šedivý, věkově zralejší, vysoký, štíhlý pán, samotář aristokratického vzhledu a velmi přísných návyků. Odpovědnost byla jeho mladší sestrou.

Poměrně brzy jsem každý den vstávala a šla si zaběhnout pár kilometrů na prázdnou bílou dlouhou pláž, hlazenou klidnými chladivými vlnami oceánu.
To se ovšem První pilot již vracel ze svého běžeckého tréninku, věřím, že mnohem delšího, než býval ten můj. Kromě nás ještě dlouho nikdo nevystrčil nos.
Jak jsme se tak míjeli poprvé, pozdravili jsme se. Podruhé jsme prohodili i pár slov o dnešní vodě v oceánu. Přísný pán si tuze vybíral, s kým vůbec promluví a o čem. Nebyla to povýšenost, prostě takhle komunikoval.

Jednoho dne se dokonce zastavil, když jsme se míjeli. A promluvil dlouze. (Dodnes mám pocit, že jsem byla první a poslední, s kým mluvil. A taky pocit, že jsem se dostala na listinu “vyvolených” jenom díky sportu a brzkému vstávání.) Říkal, že to prostě nechápe, slunce je vysoko (pořád bylo brzy ráno) a všichni lidi spí. Převrátil oči. Místo toho, aby užívali den, vyvalují se v postelích. Nemluvě o tom, že do pozdních hodin jedí, pijí, hlasitě se baví. Stran ŽIVOTOSPRÁVY absolutní katastrofa. A druhý pilot? Pořád podniká jakési dobrodružné výpravy do středu ostrova, nedbá slunce ani čtyřmetrových vln a jestli se mu něco stane, pak budou muset vypravit z Evropy speciální letadlo a dopravit mu jiného druhého pilota. Stran ODPOVĚDNOSTI absolutní katastrofa. A stran PROFESIONÁLNÍHO přístupu taky.
A podíval se na mne.

Tak si říkám, že odpovím. Jak? Budu souhlasit a taky ty “líné tvory” trošku pomluvím? Vytvořím elitní koalici odpovědných a životosprávu dodržujících“ jediných dvou“ silných jedinců na ostrovech, kteří neváhají denně brzy vstát, aby se zapotili při běhu?

Rozhodla jsem se jinak, i když jsem tím ego notně zklamala.
Říkám: “Pane, ani nevíte, jak dobrý pocit mám, když vím, že jste to právě vy, kdo bude řídit letadlo, ve kterém povezu svůj zadek. A nemyslím, že je potřeba vykládat proč.
Stran druhého pilota, to je vaše profesní záležitost.
Přemýšlím však nad těma, co ještě spí. Oni jsou tady na dovolené, vy ne, vy jste pořád ve službě. Co o nich víte vy a co já? Třeba je mezi nimi sestřička, která denně zvedá ležící pacienty a pečuje o jejich intimní hygienu, usmívá se na ně ať se děje cokoliv a má všeho tak akorát dost. Nebo je tam majitel firmy, která zaměstnává 300 lidí a denně odpovídá za jejich rodiny tím, že se musí rozhodovat šikovně, aby neztratili chléb.
Tak prostě odpočívají na své dovolené svým způsobem, o kterém jsou přesvědčeni, že jim pomůže načerpat síly. Tak to vidím já.

První pilot do mne zabodl ocelové oči (takové ty temně modré). Tak si říkám: “No, přinejlepším už se mnou nikdy nepromluví, co by mi bylo líto. A možná mě ani nevezme na palubu při zpátečním letu, což bude ještě horší.”

Co řekl?
“Máte pravdu, myslím.” Pak mne vzal nejen na palubu ale i do kokpitu, nevím, zda je to legální, ale bylo to skvělé.

A já smekám před tím, jak pružné myšlení lidi mají, jak pružné myšlení má tenhle pán. Navzdory tvrdým a dlouholetým návykům a pevným přesvědčením, hodnotám a prioritám. Nevím, zda to v jeho věku dokážu. Snad jo, doufám. Nic se neztratilo z nároků na sebe, z profesionálního přístupu, odpovědnosti či životosprávy. Pouze přibyl malý střípek do mozaiky krasohledu, přes který každý koukáme na svět a vidíme nějaký obrázek, až do momentu, kdy ním sami nezatřeseme, nebo nás někdo nešťouchne. Ty samé střípky, ty samé barvy a zcela jiný pohled, zcela nový obraz. Svůj život pro sebe, svoboda pro jiné.

Jak je jednoduché dle svých představ soudit jiné, přemýšlet, co je pro ně dobré, protože já si to myslím.
Není. Pro každého je dobré to, co on sám považuje pro sebe za dobré. A i když si myslíme, že máme recept na dobrý život pro jiného a nemůžeme odolat potřebě mu “poradit”, měli bychom, když už, nabízet “odmítnutelně”.

A tohle setkání si v mysli prohrávám pokaždé, nachytám-li se přitom, že si myslím, že vím, jak by to ten druhý měl dělat, co změnit. Nevím, pouze si myslím, mám hypotézu a tu je potřeba ověřit, stojí-li vůbec o můj pohled.

Kdo ví, jak žít svůj život, jsme pouze my sami.

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442715745_1470410_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 34082_1556497512033_7854924_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 165773_1867604929524_2056751_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 320403_4842250093794_1545645029_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg