Hnutí mysli 112.: Slyším tě a věřím ti, že si poradíš

Moje velmi blízká přítelkyně s manželem, taky mým dobrým přítelem, adoptovali dvě děti. Věkem jsou si dítka zcela blízko.

Byli jsme na louce a pouštěli letadýlko. Najednou se ozval pláč a chlapeček běžel k mamince s velkou stížností, že ho sestřička uhodila a že to bolí. Tu doběhla i ona a říkala rozrušeně, že ji ale on taky uhodil, protože mu nechtěla dát jakýsi klacek.
Málem se zase strhla bitva.

Maminka vše vyslechla. V klidu. Řekla: “Slyším vás oba, rozumím, tebe to bolí, proto pláčeš a chtěl si klacek a ty jsi se bránila a chtěla si ten klacek pro sebe. Běžte a vyřešte to, pak se vraťte.”

Odběhli. Na horizontu bylo vidět dvě postavičky. Jedna mluvila k druhé, pak druhá k první. Jedna druhou pohladila po tváři, druhá první věnovala klacek a pak tu postavičku taky pohladila. Potom se postavičky vzaly za ruce a přišli k nám. Řekly:” Už jsme to vyřešily”.

“Dobrá”, řekla maminka, “tak si zase běžte hrát”. Toť vše.

Protože svou přítelkyni znám, jaksi mi ani nenapadlo, že bude situaci řešit jinak. Že by udělala výslech, nebo přednášku, nebo naplácala jednomu či oběma, nebo je rozdělila, nebo vynesla nějaký rozsudek či zavelila, aby šli domů, nebo jiný nesmysl.

Taky jsem asi jediná “teta”, která může v nepřítomnosti rodičů řešit výchovné záležitosti, protože si v nich moc rozumíme.

Co maminka sdělila svým dětem?
Nezájem řešit jejich dětské spory?

Ne.

Sdělila jim, že je slyší, že jim rozumí, a že jim plně důvěřuje, že svůj spor vyřeší sami a velice dobře.

Neoslabovala jejich sebevědomí tím, že by spor řešila za ně, čím by jím sdělila, že na to nemají kompetence. Zcela přirozeně to delegovala. Delegování je i v managementu jedna z nejvyšších forem řízení, co se důvěry v lidi týče.

A co děti, zvládly to? Ano a přitom se nepřímo o sobě dověděly a naučily ještě něco jiného: že jim máma důvěřuje a tudíž si taky mohou důvěřovat.

Jak elegantní.