Hnutí mysli 115.: Nezatěžujme děti svým vlastním starým zraněním

Posted on 08/08/2013 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Tak tady bude pokračování úvahy (inspirované praxí) o připravenosti někomu pomáhat (připravenosti takové, že jestli se nás téma dotkne, je užitečné si ji nejdříve v sobě uklidit) – nyní v kontextu rodič a dítě.

Nemálo krát jsem se setkala s velice zvláštní reakcí rodiče, že ať to bylo dítě vlastní (ve smyslu biologickém) nebo osvojené či adoptované, rodič reagoval rozrušené až “zběsile” na nějakou (často ne závažnou situaci -alespoň z pohledu druhého rodiče/partnera).
Rodič reagoval hrozným křikem, zuřivě, dítě třeba i uhodil a sám se třásl vztekem ještě dlouho poté.
Až se z toho i vyděsil, co se to děje. Vyděsilo se i dítě, i partner.

Zrovna nedávno tohle opakovaně zažívala klientka, s osvojeným dítětem. Situace jí doslova vytáčeli “do bíla”, řvala na dítě, nepříčetně a vždy nakonec skončila zavřena v ložnici, křičela a plakala a bušila do polštáře, až se unavila a někdy usnula.
Podotýkám, že je to velice kultivovaná mladá žena. Která velmi toužila po tom, aby dala dítku z domova šanci na úplnou a milující rodinu.
Celé jí to bylo pokaždé hrozně líto, ale nedovedla s tím přestat.

Co se to stalo?

Konkrétně v tomhle případě se stalo tohle:
Matka si v průběhu terapie uvědomila, že sama v dětství zažívala velice hrubé zacházení s jejími city. Jejím emočním potřebám nebylo nasloucháno, často byla zraňována nejbližšími. Nebylo vůbec přirozené a bezpečné projevit své emoce, obzvláště ty “negativní”. Neměla možnost zažít, že má na svůj smutek a pláč plný nárok, že je to přirozené a bude to tak akceptováno, pochopeno, přijato. Svou bolest a smutek se naučila “vytěsnit”, dát pryč, potlačit. Místo toho, aby mohla volně třeba smutek prožít a dát o něm na známost svým rodičům. Nebylo to akceptováno.
To je nesmírně zraňující. A je přirozené spíš sáhnou po hněvu a zlosti, místo spontánní bolesti či smutku.
Pokaždé, když se něco zraňujícího v jejím dětství stalo, nebylo přijato to, že pláče a je smutná, naučila se odbíhat do svého pokojíku a tam řvát a bušit do polštáře, až se unavila a vyčerpáním usnula.
Nikdo z dospělých ji nepodpořil v tom, jak si poradit se svými emocemi, jak je přijat.
Rodiče se chovali nestabilně, když potřebovala klid a bezpečí, dostala opak. Dle jejích slov ji vůbec nerespektovali, ani její potřeby, již vůbec ne její emoce, jejich pozornost se pořád upínala k bratrovi, který tehdy vyžadoval péči a ona si musela poradit se vším sama. S nerespektováním má nyní potíže, kam se hne. Když třeba tchýně nabalí dětem cukroví a ona s tím nesouhlasí, protože je to nezdravé, a říkala to už mockrát, tuhle situaci pokaždé zakončí příšernou scénou.
V náročných situacích s osvojeným díkem zažívala tíživý pocit, že jí dítě nerespektuje. (Tohle zanedbané a týrané děti dělají: zažili zradu a zranění ze strany nejbližších – svých rodičů, tak bývá jejich strategií „ničit“ preventivně blízké vztahy. Co řekne třeba teta, to je svaté, co ale řekne náhradní máma, není respektováno.

A tak se to potkalo. Bolest z nerespektování a potřeba nerespektovat. Smrtící kombinace.

Péče o osvojené dítě (a tohle bylo osvojeno v relativně pozdním věku a navíc biologickými rodiči zanedbáno a surově bito), je neuvěřitelná výzva. Jde v podstatě o “terapeutické rodičovství”. A v tom potřebuje podporu i rodič samotný. Každý i ten, který vyrůstal v „ideální“ rodině.

Situací, kdy nás i biologicky vlastní děti vytočí, je ovšem spousta. Pokaždé však pouze zafungují jako “spouštěč”. Spouštěč hněvu.
Co je přiměřeného na zlostné reakci na něco, co dítě řekne nebo udělá? Co nás opravňuje dítě uhodit či slovně zranit? Dítě nezodpovídá za naše reakce, za naše emoce. Ani za to, jak s nimi naložíme.
Pouze je na nás plně závislé a těžko řekne: “Mamko, teď se ale vskutku neovládáš, zřejmě ti tato situace připomíná něco, co je bolestné i pro tebe a nemáš to zpracované. Zřejmě se ti někdy něco stalo a nebylo s tebou zacházeno důstojně a citlivě. Proto neumíš reagovat dospěle a teď na mne řveš a biješ mne. Já to ale chápu a proto tě nebudu milovat méně. Ani si o sobě nebudu myslet, že jsem úplně špatný a že za to můžu a že si to zasloužím. Teď a kdykoliv v budoucnu. Když to jinak nejde, vyzuř se mna mě, počkám, až to přejde a nebudu z toho mít žádné trauma. Taky mne to neovlivní v mých vlastních schopnostech přijmout a zpracovat nebo svobodně prožít své emoce bez ubližování druhým. Jsem naprosto v pohodě. A pořád ti věřím. I když na mne řveš a biješ mne. Vím, že mne miluješ, neodsuzuješ a neposuzuješ a bereš mne takového, jaký jsem. Navzdory tomu, že teď na mne, na své dítě, ty potřebuješ řvát, a bít mne. Já jsem v pořádku a ty taky, mamko/taťko. Miluji tě.”

Asi ne, že?

Zřejmě to bude něco jiného, mnohem smutnějšího a mnohem závažnějšího, co se srdíčka dítěte a jeho dušičky týče.

Některé indiánské kmeny na děti nekřičí – aby se jim nelekla duše.
Je zajímavé, jak podobná jsou slova “leknout se” a “leknout”. Nemůže to být tím, že duše, která se příliš často a silně lekne, pak umírá?

Naštěstí s těmi “automaticky naprogramovanými” reakcemi lze něco dělat a velmi úspěšně. Na počátku je ovšem potřeba uvědomění.
Na to stačí malinko upřímnosti vůči sobě samému. Abychom mohli pomáhat svým dětem, musíme nejdříve pomoci sami sobě. Alespoň podle mého názoru.

Proč zuříme a řveme na své děti? Nedělejme to, lekne (se) jim duše…

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442715745_1470410_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 34082_1556497512033_7854924_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 165773_1867604929524_2056751_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 320403_4842250093794_1545645029_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg