Hnutí mysli 122.: Snadná cesta jak nemanipulovat, je “nic nečekat”.
Je jedno zda u dětí nebo u dospělých, pokud vytváříme očekávání, která mají oni naplnit, aby si zabezpečili naši pozornost, lásku, přijetí, souhlas a podobně, v podstatě je manipulujeme. Nekonají pak za sebe, ze svobodné vůle, svým způsobem, svým tempem, ale dle našeho očekávání.
Jistě, že nám dělá radost když se našim blízkým daří, když nám pomůžou, když nás třeba něčím hezkým překvapí. Udělají-li to sami za sebe, ze své vůle, je to jiné, než když vytváříme tlak očekávání a pak “poskytneme” úlevu pochvalou, souhlasem, pozorností.
U dětí, místo toho, abychom od nich očekávali, že budou slušné, pravdomluvné, čestné, přátelské, můžeme se tak k nim sami chovat a tím je nechat svým tempem vnímat, jakou to mají možnost se sami svobodně chovat v budoucnu.
To samé můžeme dělat i vůči dospělým. (Dobrá, zřejmě to půjde, zejména u dospělých, velice těžko, pokud se nám na oplátku dostane přesný opak. Taky si ovšem již v určitém věku můžeme dovolit ten luxus, že si vybereme, s kým se budeme potkávat.)
Tím, že nic neočekáváme, na nikoho nevyvíjíme tlak, nic mu nepodsouváme, nemanipulujeme.
Vztahy prosté manipulace jsou svobodné a obě strany se v nich tak cítí.
To ovšem neznamená, že nesmíme nikoho o nic požádat. Naopak, je to ten nejlepší způsob, jak pro sebe dostat to, co potřebujeme. Pouze očekávat, že se snad ten druhý dovtípí, co potřebujeme, je jedna z nejbezpečnějších cest ke zklamání. Druzí nám do hlavy nevidí.
A taky k tomu patří druhá půlka příběhu o požádání. A to je respektování odmítnutí. To je respektování svobody druhého člověka, ať se sám rozhodne, zda to pro nás chce či nechce udělat.
Tady taky můžu neočekávat, pouze si v klidu počkám na odpověď. A když ne, zařídím se jinak. Tuhle svobodu, kdy umím dát, taky ji můžu dostat. A taky můžu kdykoliv, cokoliv a komukoliv odmítnout, aniž bych odmítal jeho jako osobu, aniž bych mu sděloval, že mi na něm nezáleží.
On má zas příležitost to takhle vzít, že jsem pouze vyjádřil svou svobodnou vůli.
