Hnutí mysli 125.: Nevíš, co je dobré!

Tohle slýcháme často, když odmítneme například gurmánskou specialitku, pro kterou by jeden skočil z mostu druhému však naběhne husí kůže. “Nevíš, co je dobré!”

Míváme tendenci, jsme-li přátelští a pohostinní, podělit se o to nejlepší z naší kuchyně, nebo třeba o kousky porcelánu po babičce, které mají možná už i historickou hodnotu, každopádně mají hodnotu emoční. Pro nás.

S představou, jak to ten druhý ocení, běžíme tu s třesoucím se sulcem, tam s horkým morkem z kostí, řádně posoleným (musí se jíst horký! a tak ho rychle cpeme k ústům našich hostů), tam se smradlavým sýrem, který se málem již sám přesouvá po stole…

A jak je naše dobrota po právu ztrestaná? ODMÍTNUTÍM a divným úšklebkem, odhalujícím zuby, doprovázeným vyplazeným jazykem a bradou zaraženou do krku.

No co v takové situaci říct? “Nevíš, co je dobré!” A třeba ještě: “Alespoň mi víc zůstane!”. A ještě pohled jakože jsme takového barbara, co jsme živi, ještě neviděli! Člověk si od úst odtrhne a on pohrdne!

A tak ti alespoň věnuji povlečení po babičce a taky porcelánovou sadu, jeden talířek chybí, ale to nevadí. Kolikrát je vás při stole šest? Jsou na něm takové rozkošné kytičky!

Co si asi myslí osoba, když takhle nabízí?
Miluje tě a proto ti dám to nejlepší.
Sama bych si na tom pochutnala, ale ty jsi pro mne důležitější.
Jelikož jsi má krev/přítel, tuhle vzácnost, kterou dědíme po generace, si ty teď smíš vzít.
Takhle ti projevuji lásku, nechápeš?
…

Co si asi myslí tahle osoba, která slyší “Ne, děkuji”?
To jsem asi špatně slyšela, nabídnu ještě jednou.
Já vím, jak je to dobré, ty pouze ještě nevíš, jak je to dobré a tak to musíš zkusit!
Já vím, co je pro tebe dobré.
Ty MNE odmítáš?
Ty nechceš na MNE památku uchovat?
Ty MNE NEMÁŠ RÁD!
…

Co si z toho vezme dítě, když slyší: “Ty nevíš, co je pro tebe dobré!”?
Já o sobě nemohu rozhodovat.
Já skutečně nevím, co je pro mne dobré.
Nemohu se spolehnout na svůj úsudek či intuici.
Jiní budou rozhodovat o mně a za mne lépe, je to tak v pořádku.
Bude lepší, když nebudu vůbec přemýšlet.
…

Co si z toho vezme dospělý, který se chce vyhnout konfliktu?
Když udělám, co ona chce, budu mít klid a teplo a pohodlíčko.
Když se přizpůsobím, nebudou problémy.
Vezmu si to a pak to vyplivnu do záchodu nebo vyhodím za rohem do kontejneru.
Bude klid, když nechám jiné, ať za mne rozhodnou.
…

Co si z toho vezme dospělý, který respektuje sebe i jiné?
Jsem smutný, protože já respektuji tebe a ty mne ne.
Je mi to nepříjemné, cítím nátlak.
Nevezmu si to, protože nechci. A vím, že budeš smutný ty, nevím ale, jak ti v tom pomoci.
Děkuji, že mi chceš dát to nejlepší, já si to ale nepřeji. A vím, že to zřejmě nepochopíš. Ale teď takhle právě o sebe pečuji.
Přeji ti, abys taky pochopil, že respektovat druhé je přirozené.
Přeji si, abys pochopil, že odmítnutí toho, co nabízíš, není odmítnutí tebe, jako člověka. Je to projev mé vůle a svobody. A tvoje vůle a svoboda končí tam, kde začíná ta moje.
Doufám, že pochopíš, že vzpomínka na tebe bude v mém srdci, ne v porcelánovém hrníčku.
…

Co si z toho vezme dítě, když uvidí klidné odmítnutí?
Odmítnou je slušné, je to dobré, může se to.
Já rozhodnu o tom, co si vezmu a co ne. A je to v pořádku.
Respektují mne.
Cítím se dobře.
Jsem v pořádku.
…

Co si z toho vezme dospělý, který chce mít klid, když nabízející osoba se urazí?
Zase jsem JÁ způsobil problém, příště si vezmu a bude klid.
Jsem tomu na vině.
…

Co si z toho vezme sebe-respektující dospělý, když nabízející osoba se urazí?
Hm, to máš asi v životě složité. Můj vztah k tobě to nemění, mám tě rád takového, jaký jsi.
…

Co si z toho vezme dítě, když vidělo, že odmítnou je slušné, a nyní vidí, že nabízející se urazil po odmítnutí?
Odmítnout je špatné. Způsobil jsme něco špatné. Jsem špatný.
…

Co tedy s tím?

Myslím, že v přítomnosti dítěte je nejen nezbytné se zachovat tak, jak chci, aby dítě mělo možnost svobodně vnímat, že svobodné je.

Ale i verbálně dítku vysvětlit, že navzdory nepřijetí a uražení se druhé osoby, pořád může platit, že to, jak se zachovalo, je správné.
A není to jeho odpovědnost, že druhý si to přebral takhle.

Nespoléhat se na to, že to samo z kontextu vytuší. Jak se v tom má samotné vyznat?

Případně kdykoliv lze uraženému říct: tahle tvoje reakce se mi nelíbí, necítím se v ní dobře, nebude to ale na mne působit tak, že bych se za to cítil vinen. Cítím, že jsem vyjádřil svou svobodnou vůli a ty jsi ji nepřijal. Budu rád, když přijde ten čas a budeš mne respektovat. Mám tě rád. A respektuji, že to zatím neumíš. To nevadí, co neumíme, můžeme se doučit.

Tak co, jak to bude příště u babičky, když nám u nedělního oběda s láskou položí na talíř sedmý domácí knedlík velký jako pomeranč?