Hnutí mysli 126.: Děti mají netušené kompetence, stačí se jich zeptat

Jelikož jsem v kontaktu s předními psychoterapeuty z celého světa, tu a tam sdílíme zkušenosti, vyměňujeme si názory nebo konzultujeme svou práci.

Je zajímavé, že se shodneme na tom, že děti po celém světě jsou jaksi podobny, zejména v tom, že jsou plně kompetentní řešit své potíže.

My dospělí často, místo toho, abychom je v tom podpořili a rozvinuli, co v nich je a umně využili další “zdroje” kolem dítěte, přebíráme odpovědnost a nabízíme svá řešení. Třeba to dopadne dobře a potíže, které obklopily dítko kamsi zmizí. Často je vyřešíme za děti.

Plně chápu, že když se s něčím dítko trápí, máme tendenci ho okamžitě zachránit, nebo uchránit toho trápení, zkrátit tu dobu na minimum.

To, že nebudeme za dítko věci řešit bez něj, ovšem neznamená, že ho necháme se trápit. Už náš postoj, který říká: “Jsem klidný, protože tohle určitě dobře dopadne, plně ti důvěřuji”, může dítě tak povzbudit, že současně z něj opadne strach či úzkost a “otevře se mu hlavička” pro zkoumání, hledání, experimentování. A pro sebedůvěru.

Někdy děti odmítají jíst ta “zdravá jídla”, která do nich chceme dostat. Nebo jedí jenom něco. Jindy “zlobí”, vyrušují, nechtějí spát, neuklízí si hračky…

Místo toho, abychom se soustředili na to, jak NEZLOBIT, je daleko zábavnější, snadnější i užitečnější prozkoumat společně s dítkem (třeba se ho na to může zeptat i loutka), jak se TO jmenuje, ta SCHOPNOST, kterou by bylo dobré v takových situacích mít. Ne jak NEMÍT tu, co nám nese do života ty komplikace a nepříjemnosti.

K tomu se dítko rádo připojí, protože to není kritika, obvinění a poukazování na to, co se mu nedaří. Naopak, je to přemýšlení o tom, co nového a zajímavého mám příležitost se naučit. A to je velký rozdíl. Navíc je do toho zapojeno a zajímáme se o jeho názor.

A tak třeba zjistíme, že je to o tom, naučit se odpočívat, naučit se druhému pomoci, naučit se v klidu poslouchat zajímavé věci, naučit se cokoliv.

Poté, co víme, co se to má naučit nového, aby na to dítko nebylo samo, můžeme zkoumat dál, ptát se ho a důvěřovat jeho odpovědím, třeba budeme leckdy zaskočeni a překvapeni:
Kdo mu s tím může pomoci, aby to bylo všechno v pořádku?
A jak to bude trénovat, aby v tom bylo brzy dobré?
Kdy a kde bude trénovat?
Kdo ještě může pomoci?
Podle čeho pozná, že už se zlepšuje?
Podle čeho pozná, že už je mistr?
Co na to, jak se mu daří, budou říkat děti kolem?
Kdo si to všimne první, že je mistrem?
Kdy začne s tréninkem?
Co je k tomu potřeba? (Někdy třeba speciální plášť, nebo opasek či prsten…)

A třeba začít tím, že si budeme představovat, jak to bude vypadat, jak se při tom bude cítit, co bude říkat, co bude dělat.

A to vše pochází ” z dítka”. Jsou to jeho kompetence, jeho “zdroje”.

Navíc může zažít, jak mu důvěřujeme. A uvědomit si, že vše potřebné pro svůj úspěch má v sobě a když potřebuje pomoc, dostane ji. Stačí si říct.

Mimochodem, tohle o sobě neví i spousta dospělých. Co všechno v nich dobrého dřímá, jak jsou kompetentní být úspěšní ve svých životech a že požádat o pomoc je zcela přirozené.

I proto se to někdy těžko aplikuje u dětí.