Hnutí mysli 127.: Zlobím se na tátu, protože umřel…

Moje mladá klientka si nesla v sobě přes deset len paralyzující bolest.
Zlobila se na milovaného tátu, protože zemřel.

Cítila, že jí to dělá potíže v životě. V pracovním a v osobním.
A tak se na doporučení své přítelkyně, mé dávné klientky, rozhodla objednat.

Přes deset let o tom s nikým nemluvila. Až mne píchlo u srdce. Tak těžká událost a tak sama v ní. Tolik let.

Řekla, že potřebuje smíření a potřebuje zapomenout, ale nedovolila si na to ani pomyslet, po celou tu dobu.
Proč?
Protože smířit se a zapomenout by znamenalo připustit, že je to v pořádku, znamenalo by to pustit otce, znamenalo by to o něj přijít. A to by bylo ještě horší.

A tu přišlo na řadu prozkoumání těch slov, co říká, že potřebuje. Slova mají ohromnou moc. Slova a významy, které za nimi máme, které máme každý odlišné, své, unikátní.

Vždy mne zajímá, když slyším slovo, jaký význam za ním klient má. Je to jediná cesta, jak se přiblížit porozumění. Domnívat se, že rozumím, je nemoudré, pokud nevím víc o tom obsahu. Pokud se nezajímám, jak to klient má, mohu mu pouze porozumět dle toho, jak to mám já, jaké obsahy se za klientovými slovy objevují u mne. A to je jednak bezpředmětné, jak to mám já a jednak zavádějící a nejisté, zda se trefím.

A taky, když slovo má určitý význam, neznamená to, že se nemůže lehce pozměnit, poupravit, prozkoumat, jaké jsou další možnosti, jaký emoční náboj ještě to slovo ukrývá, který je jiný, pomáhající. Ovšem dle cítění klienta.

Když to zkrátím, “smířit se” zůstalo a “zapomenout” nabylo nového významu. Ne zapomenout na otce, na všechny krásné společné chvíle a hodnoty, které klientce táta stačil předat, co se stalo, ale pustit pryč postupně bolest i hněv a začít se připravovat na odpuštění, že ji táta, ač nerad, opustil.

Odpuštění a smíření a současné uchování památky a lásky k tátovi v srdci.

To lze a nemusí to trvat dlouho. Když se s traumatem zachází citlivě a klientovým tempem. A způsobem pro něj pomáhajícím.