Hnutí mysli 133.: Nejsnadnější cesta, kterou ne vždy vidíme, spjata doslovně se světlem

Před pár dny jsem měla velmi příjemné setkání s kolegy v kouzelné školce, kde nás pokaždé přivítá ještě kouzelnější paní ředitelka, abychom se mohli profesně posouvat dál, sdílet zkušenosti a učit se novým pohledům. Tentokrát na téma “vzorců”, které si neseme v hlavách. A které ne vždy jsou užitečné. Pro nás či pro jiné.

Najednou do místnosti vletěla osa. Na stole ji zavoněly dobrůtky.
Jeden z kolegů se s osami příliš nepřátelí a v jejich přítomnosti se necítí příliš dobře (zatím neznám nikoho, kdo by ano) a navzdory dobrému a blízkému vztahu ke zvířatům – chtěl ji zabít.

To je zas něco, k čemu se nechci připojit já. Řekla jsem “ne” a vzala skleničku a papír, že ji vezmu pod skleničku a papírem přiklopím a pak vynesu na balkon. Často to tak dělávám doma.

Osa ale byla rychlá a nelíbilo se jí to.

Jelikož probíhal seminář, mně se zas nelíbilo tam pobíhat a honit osu. Tak jsem si sedla. A rozhlídla se. Jak to udělat?

Balkonové dveře byly dokořán. Dlouhá záclona povívala ve vánku. Za ní zářil jeden z posledních krásných dní v září.
A světlo, jemně tlumeno vlající záclonou.

Pak mne to napadlo. Vstala jsem, odhrnula záclonu. A posadila se. Netrvalo dlouho a osa našla cestu sama. V klidu vyletěla ven. Živá.

Tak si říkám, že některé věci jdou méně snadno a jiné jdou snadněji. A pak jsou tu i takové, které jdou ještě snadněji.
Pokud se ovšem lépe rozhlédneme a uděláme něco jinak, než jsme zvyklí, jinak, než jsme doposud přemýšleli. Podle jiného “vzorce”, nově.

A taky s respektem k životu. Vlastnímu i cizímu. A k tomu patří jak postarat se o sebe, když se cítíme nepříjemně, tak nalézt cestu, kdy respektujíc vlastní svobodu, nepřekročíme svobodu druhého.

A věci se pak někdy odehrají i “sami” od sebe. Ta nejjednodušší (a laskavá?) řešení bývají opravdu nejjednodušší.

Je možné podobný “světlý” princip aplikovat i ve vztazích? I tehdy, když nejde nezbytně “o život”?

Domnívám se, že ano.
A navíc ve vztazích “o život jde”.