Hnutí mysli 136.: Jak to “je”?

Potkali se Předpoklad, Pravda a Význam. Pozdravili se. Pravda říká, jak je dnes hezky. A že je to dobře. A prý jsou to už poslední takové dny letos. Slunce a bezvětří. A to není dobře.

“Odkud to víš?” ptal se Význam.
“Všichni to říkají, tak to tak je.” Odtušila Pravda.
“Obvykle to tak v tuto roční dobu bývá a lidé to tak říkají”, přidal se Předpoklad.
“Máš tak dobrou paměť?” ptá se Význam.
“Spíš si dělám záznamy”, vysvětluje Předpoklad. “Z loňského roka a tak”.
“Je to tak, já ho viděla”, potvrzuje Pravda.
“Uhm”, zamumlá Význam “A co když to bude letos jinak? A co když to dobře a nedobře je taky jinak??”
“To je zhola nemožné, tak to všechno je”, vyhrkne z Pravdy a “V tuto roční dobu to budou poslední hezké dny a slyšel´s, co bude a co nebude dobře, přece”, potvrdí Předpoklad.

Kolem jdou dva lidi. Povídají si o svých plánech. Jeden je nadšený, jak si vyjede s rodinou na hory, je tak krásně, ani mráček. Druhý si dělá starosti, zda je ve studně dost vody, teď musí hodně zalévat, na obloze ani mráček.

A narazí na trojici, která teď mlčí.

“Dobrý den”, říká Výletník, “to se nám dnes udělalo krásně, viďte? Kéž by to vydrželo déle, než loni.”
“No vidíte”, zvolá Pravda, “je krásně a je to dobře”. “Jsou to poslední hezké dny, pane”, dodá.
“Ach, to není dobře…ten výlet tedy nemá význam…”, posmutní Výletník.
“Vidíte?” jásá Pravda, “tohle zas není dobře”.
“Evidentně ne, pane”, přitaká Předpoklad, “loni ty hezké dny brzy skončili, nemá to význam…”
Výletník smutný, skloní hlavu a odchází pryč. Předpokladu je ho líto, tak se přidá a podepře ho pod ramenem. Spolu se vzdalují. Rozmlouvají o něčem, již to není slyšet a Výletník má hlavu stále více skloněnou.

Zahradník se potěší: “Vskutku? To je dobře, pak mi voda v studni vystačí!”
Význam ještě před rokem by se zadostučiněním řekl něco jako ´já to říkal, slyšíte?´, dnes je však zticha, malinko se pousměje a přidá se k Zahradníkovi, nabízí mu pomoc v zalévání a ten to s radostí přijímá, pak si prý sednou na terasu a budou jen tak nasávat tu vůni vlhké země.
Odcházejí.

Pravda se rozhlédne, najednou tady zůstává sama. “Počkejte na mne”, zvolá. Obě dvojice se zastaví a čekají. Výletník volá: “Tak poběž”, Zahradník křičí: “Tak jdeš s námi?”

Pravda je zmatená, neumí se rozhodnout. Pak si říká, půjdu se Zahradníkem, ten má alespoň dobrou náladu, to je dobře. Výletník je smutný. To není dobře. Lidé to tak říkají, je to tak.
Ale nemůže se hnout z místa. Jako ve snu. I by chtěla, nejde to však.

Tak ostatní pokrčí rameny a jdou dál. Předpoklad pevně zaháknut do ramene Výletníka, Význam lehce pobíhající kolem Zahradníka tu zprava, tu zleva. Taky rozmlouvají. Význam se tuze zajímá, jak zahradník přemýšlí, co je pro něj důležité, jak co myslí…

A Pravda tam pořád stojí a neumí se rozhodnout, je to dobře nebo to není dobře, že tady stojí? Nohy jako z olova…O tomhle lidi ještě neslyšela mluvit. Tak neví, jak TO JE.