Hnutí mysli 137.: Dobrá rozhodnutí

Před nějakým rozhodnutím stojíme denně. Některá jsou “obyčejná”. Vstanu hned nebo si ještě chvilku polenoším? Co dnes na sebe? Čím začnu v práci? Co si vyberu z jídelníčku na oběd? Co budu dělat po práci? Kdy půjdu spát? Na kdy nařídím budík?

A jiná jsou “závažnější”. Pořídím si štěně? Kolik utratím za dovolenou? Začnu cvičit jógu? Přestanu kouřit?

A jsou taková, která jsou hodně “zásadní”. Rozvedu se? Odcestuji pracovně na pět let do zahraničí? Pořídím si dítě? Svadba? Co říct umírajícímu příteli? Odpustím nevěru?

Pokaždé se ovšem obvykle chceme rozhodnout dobře.
Jak to děláme, abychom se rozhodli správně?

Často se poradíme s přáteli. Nebo zajdeme za psychologem, právníkem, knězem…

A říkáme: “poraď” nebo “co by´s dělal na mém místě?”

A to právě bývá často past, do které se jako přátelé či profesionálové rádi či mnohdy chytíme. Chceme poradit, záleží nám na štěstí blízkých či klientů. Nebo chceme vypadat kompetentně či moudře. Navíc se nám leckdy líbí mít věci vyřešeny rychle.

Co pak ale hrozí? Hrozí to, že se žadatel o radu dle naší rady zařídí.
Odkloní svou cestu směrem, který určíme my, ne on. Třeba mu to přinese něco pozitivního ale třeba by to mohlo být ještě lepší, kdyby se rozhodl jinak. A taky to může být pro něj velmi špatné.

Nabízí se pak, že pozice “rádce” se mžikem mění na “viníka za vše špatné”. Třeba tím brzy skončí i přátelství nebo spolupráce. To už je na každém z nás, jak to ustojíme.

Nechci ale mluvit o dobré či špatné radě. Rada je rada, i když je na svobodné vůli přijímajícího, zda se podle ní zachová či nikoliv.
Někdy je určitým vysloveným omezením, někdy třeba i rozšířením obzoru. Je to pořád rada od jiného.

Mnohem spolehlivější cestou k dobrému rozhodnutí mi osobně připadne místo udělování rad – dobře se ptát.
Věřím, že člověk má ty správné odpovědi k dispozici, má je uvnitř. Jenom se někdy neumí dobře ptát sám sebe.
A tak přítel může zůstat přítelem a profesionál profesionálem, i když místo požadavků na radu bude pokládat otázky. Takové, které jsou užitečné.

Jaké to jsou? Nu, to záleží od situace, od unikátního kontextu. Ale třeba tyhle:
– Podle čeho by jsi ty sám poznal, že jsi se rozhodl správně?
– Co všechno by bylo v tvém životě jinak, po dobrém rozhodnutí?
– A co ještě?
– Kdo by to ještě poznal, že ty jsi se rozhodl správně?
– Podle čeho by to poznal? Co by pak řekl?
– Jaké jiné jsou ještě možnosti, než tyhle dvě, mezi kterými se rozhoduješ?
– Jak by jsi se cítil a co by jsi dělal po dobrém rozhodnutí?
– Co je pro tebe nejdůležitější?
– Co ti to přinese, když se rozhodneš dobře?
– Kdo další a jaký z toho bude mít užitek?
– Kdy v životě jsi se rozhodl správně a jak si to dělal?
– A co ti v tom pomohlo nejvíc?
… atd…

Na vlastní vnitřní zdroje často zapomínáme. Někdy důvěřujeme víc těm druhým, než sami sobě.

Když máme to štěstí, že po našem boku stojí člověk, který nám věří (i navzdory tomu, že my sami si ještě dost nevěříme) a umí položit tu správnou otázku užitečným způsobem a v pravou chvíli, snadno zjistíme, že odpověď jsme měli k dispozici, jenom jsme ji neviděli.

A třeba se tak naučíme o sobě novou věc: že jsme experti na svůj život a že jimi zůstáváme po dobu jeho trvání napořád. A pokud by nám někdo chtěl jakkoliv tvrdit, že to tak není, že si můžeme taky dobře vybrat, zda mu uvěříme, nebo nikoliv.

Dobrá rozhodnutí nejsou tak těžká, jak se na první pohled zdají. Dobré otázky je potřeba starostlivě zvážit, odpovědi pak přijdou jakoby samotné.

A jsem přesvědčena, že to všichni umíme poznat, zda jsme se rozhodli dobře.
A taky máme právo se mýlit a dělat chyby. Vždyť se pořád učíme.
A svá rozhodnutí můžeme třeba časem změnit, budou-li se časem jevit jako neužitečné.