Hnutí mysli 138.: Užitečný předpoklad?
Otec mne, jako malé dítě, učil, kromě jiného, tuhle věc: “Nenabízej dospělému člověku dvakrát”.
Myslel tím pohoštění pro návštěvu. Ptala jsem se proč. Mí rodiče velmi brzy pochopili, že se pokaždé zeptám a nejdřív pravidlo proženu “cenzurou”. Pak si o něm popřemýšlím. Teprve posléze se ním budu řídit. Shledám-li, že chci. Nicméně to dodnes považuji za užitečné, nechat projít cenzurou, co říkají druzí ale i co říkám nebo si myslím já. A tak vysvětlil: “Dospělý člověk ví, co pro sebe potřebuje. Když odmítne, ví, proč to dělá.”
Předpoklad?
Možná byla tato jeho lekce založena na osobní zkušenosti, kdy jako vrcholový sportovec a reprezentant státu spoustu let abstinoval. Společnost v té době nebyla na takový jev navyklá a často se dostával do situací, kdy ho přátelé přemlouvali: ale přece si dej, jen trošku, no, taková lahůdka, přece MĚ neodmítneš… anebo byli ještě “útočnější”.
A třeba to bylo spojeno s tím, jak po válce pro babičku bylo jídlo tou nejvyšší hodnotou spojenou se zdravím a jíst se muselo pravidelně, sníst se taky muselo všechno. A často pak padla otázka: přidáš si ještě? A navzdory odpovědi: ne, děkuji, šup a bylo to na talíři. Z lásky. A pak platilo předchozí: sníst se musí všechno.
Jakkoliv, jako dítě jsem se toho “nabízej jednou”. Přišlo mi to rozumné a správné, dávalo mi to smysl. Pro mne to byla důvěra v člověka, že ví, co je pro něj dobré. Dospělého jsem se tedy zeptala jednou.
Záhy jsem zjistila, že něco je v nepořádku. Že se jaksi očekává, že se budu ptát podruhé, potřetí…
Ptala jsem se, proč bych to měla dělat?
A dostala jsem, pro mne tehdy zcela šokující odpověď: protože poprvé se SLUŠÍ odmítnout.
Cože? To jako když mám na něco chuť a druhý mi to nabízí, já mám odmítnout?
Tak tohle mi přišlo jako jedna z největších ptákovin, jaké jsem slyšela. A že jsem jich slyšela porůznu a hodně.
Navzdory tomu jsem to znovu “prohnala cenzurou”. A dospěla jsem k závěru, že já to tak nechci dělat, že nebudu počítat s tím, že se na poprvé sluší odmítnout. Vysvětlila jsem, že nabízím jednou, že nabídka platí “do odvolání”, ať se host svobodně obslouží, že je zde vítán a radši se věnujme konverzaci na témata, která nás zajímají, než bychom pořád opakovali: dej si, ale dej si, proč nechceš?, jo, dej si, přece si dej…
A ono to funguje. Hosté říkají, že se cítí dobře, mnozí dokonce “jako doma”, zahrnuti někdy až “příliš” pohostinstvím.
Tak si říkám, že jsem se vlastně velmi brzy naučila lidem důvěřovat, že ví, co pro sebe potřebují. A taky že umí říct “ne, děkuji”, když opravdu něco nechtějí.
Říkám si, že se to možná daří tak nastavit a žít i proto, že já to i respektuji. I v jiných situacích říkám: “Podívej, jak si řekneš, tak to budeš mít, tak si řekni, jak to ty chceš mít”. Samozřejmě “mít to nějak” s respektem ke svobodě druhého.
Což mi připadá jako docela užitečný obecný návyk. Jednak se tak chovat sám vůči sobě, ale i takové prostředí vytvořit pro druhé a respektovat je.
Slušnost v chování se mi líbí. Nepřipadá mi ovšem slušné předstírat něco, co není pravda.
A taky se ptám, jak se máme naučit zařídit si životy dle vlastních představ a jak se máme naučit respektovat i druhé, když jsme vedeni k tomu, že máme říkat co se sluší a co není pravda?
