Hnutí mysli 139.: Mentální úklid

Jeden můj přítel pořád na talíři něco nechá. Pořád. V restauraci jsem si myslela, že mu dali příliš velkou porci a umím se k tomu připojit, že není potřeba se přecpávat jenom aby na talíři nic nezbylo.

Jelikož jsme se společně účastnili vrcholových sportovních událostí často spojených se slavnostními rauty, zaznamenala jsem, že to dělá i tehdy, když si sám vybere co chce a kolik toho chce ze švédských stolů.
Není ten “druh” hosta, který raději praskne, než aby nechal ležet jídlo bez omezení na stole.

Tak jsem se ho na to zeptala.

Řekl mi zajímavou věc. Když byl malý hoch, máma jim všem nařídila, že nesmí sníst vše, co dostanou na talíř, protože musí nechat jídlo pro psa.

Jo, tomu rozumím, i když si myslím, že pes by neměl jíst to, co člověk obvykle v naších zemích jí. A taky rozumím tomu, že tehdy to tak doma měli.
Ale jak to, že teď nemá žádného psa a přesto to dělá?

Říkal, že neví. Že to tak už má. Neumí to poslední sousto polknout. Prý to zkoušel. Nejde to.

Takže to tak dělá. Zatím.

Tohle je možná “banální” věc, nikomu to zřejmě neubližuje a jemu to až tak zřejmě nevadí. A navzdory té “banálnosti” je tak těžce vyvratitelná. Ne kvůli jiným lidem. On sám říkal, že by byl i rád, kdyby to tak neměl. Ale neumí s tím hnout. Třeba jenom nemá motivaci, nebo to není pro něj tak důležité.

Co ale s jinými, mnohem důležitějšími “mentálními návyky”?
Které vkliňujeme dětem do hlaviček?
Třeba že se nesluší na návštěvě vzít si koláček na první nabídnutí? Nebo že kluk co pláče je zbabělá holka?
Nebo že se nemá odporovat dospělému člověku?
Že se musí dát pusinka slintavému strýčkovi?
Že se nesluší odmítat skleničku, protože se hostitel urazí?
Že nesmíme říkat lidem věci, které by se jim nemusely líbit?
Že nejdřív práce, povinnosti, pak na posledním místě jsem já?
Že mladší sestřička má pořád přednost a já, jakožto starší sourozenec mám “mít rozum”?

Považuji za dobré si z času načas udělat “mentální “úklid” a zachytit podobná přesvědčení, zda je teď považujeme za přínosné (jestli vůbec někdy přínosná byla). A když ne, tak se jich zbavit, jako nepotřebných věcí.
A třeba je nahradit něčím, co za užitečné považujeme.
A taky to nepřeklopit do extrému a neříct sestře: “Hele, pořád si byla číslo jedna, teď je s tím konec a odteď mne nezajímáš”.

Možná by to bylo trošku jinak, kdyby bratříček slyšel: “Oba jste stejně důležití a teď bych tě chtěla, synku, požádat, abys mi pomohl pohlídat tvou malou sestru, můžeš, prosím? A když synek řekne: “ne, mami”, tak to vzít. Zřejmě teď opravdu nemůže. Navíc naše děti nejsou odpovědny za naše další děti. Nejsou.

Častěji však od rodičů slýchám: “Dobrá, když ty budeš něco chtít ode mne, taky ti nepomůžu.” To je vydírání. Dítě rodiče potřebuje, nemůže se zařídit jinak. Rodič ano. Je to citové vydírání, zastrašování, že se dítěti nedostane pomoci a podpory. To je špatně. Já si tedy myslím, že je to špatně.

Navíc co tak asi synek ještě slyší? Na mámu se nemůžu spolehnout. Jenom pokud budu já dělat, co jiní chtějí, můžu počítat s jejich náklonností a pomocí. Odmítnout se nesmí. Je to “trestné”.

Velmi lehce se to zakoření do hlavy. Velmi těžce se to vykoření.
Ale lze to. Při úklidu, když ho děláme pořádně, můžeme každou věc chytit do ruky, setřít z ní prach a prohlédnout si ji zprava-zleva a pak se rozhodnout, zda si ji ponecháme.

Doporučuji mentální úklid alespoň tolikrát, kolikrát se SLUŠÍ uklízet doma, aby nás nepomluvili sousedé, že máme špinavá okna a že nás dlouho neviděli dělat “velké praní” s vlajícími prostěradly na dvoře  🙂