Hnutí mysli 141.: Potvrzení emocí u dítěte

O víkendu jsme se neplánovaně stavili u přátel. Mají kouzelná dítka, malou holčičku a ještě mladšího chlapečka. Klučina toho ještě moc nenaběhá, zato děvčátko řádilo a běhalo o sto šest.

Při schovávané pod peřinu a běhání kolem postele jsem ji zvedla na ruce a nedopatřením jsme lehce zavadily o lustr. O skleněnou kouli, která visela příliš nízko. Náraz to nebyl silný, ale stačil na spuštění pláče. Holčička mi zůstala v náruči a plakala.

Jelikož jsem se před časem zabývala konceptem potvrzení emocí u dítěte, napadlo mi reagovat jinak, než bych možná reagovala před léty.

Pořád jsem ji držela v náruči, pohladila a říkala ji tiše, že vím, jak je to nepříjemné natlouct se o lustr. Že to jistě bolí. Pláč začal malinko utichat.
Téměř v tu samou chvíli jí však její tatínek pohladil a řekl: “Nic to nebylo, viděl jsem to, neplač.” V tu ránu se pláč spustil nanovo.
Tak jsem pokračovala ve “své” koncepci a dodala pár vět, o tom, že to byla nehoda, že je to jistě nepříjemné, nechala jsem si ukázat, kde to bolí.

Nijak přehnané litování, ovšem taky žádné znehodnocování její reakce.
Za dvě sekundy byla zticha, pořád v náruči. Tak jsme to dotáhly na domluvu, že když se budeme zvedat příště, nejdřív skontrolujeme, zda není nad námi lustr a když jo, takhle odstoupíme bokem a tam se takhle zvedneme.

Řekla že jo, objala mne klem krku a začala vyprávět, jak půjčila bráškovi svůj nočník a spoustu dalších věcí ze života.

Nevím, zda to byla náhoda, ale za tak krátkou chvíli se tenhle přístup osvědčil dvakrát. Přístup, který nepopírá, že daná emoce a pláč jsou na místě, přístup, který současně nijak nedramatizuje situaci, ale trpělivě potvrzuje emoci, která se objevila a říká: “rozumím ti, chápu to”.

Tak si říkám, že se to vyplatí. Je to laskavé a zejména respektující.
A myslím, že nejen u dětí.