Hnutí mysli 142.: Mé dítě mne vytáčí aneb sedmero snad užitečných zamyšlení

Posted on 02/11/2013 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Přítelkyně mne požádala, ať napíši něco na téma emocí, jak je “udržet na uzdě” a to zejména v komunikaci s dítětem, které ji umí neskutečně”vytočit” a to má sotva rok.

I když oba společně s tatínkem děťátka patří k rodičům, kteří své děťátko s láskou očekávali, jsou ve zralém věku, co se hodnot, postojů a životních preferencí týče a společně si přejí, aby dítko vyrůstalo v prostředí bezpečí, bezpodmínečné lásky, přijetí, respektu a vyrostl z něj svobodný a laskavý člověk.

A taky pro to denně vše možné dělají.

Stejně to vytočení přichází.

Nu, to se snadno píše, co se má dělat a co ne. Taky si nemyslím, že by to rodiče nevěděli.
Pak se to ale hůř aplikuje do reálného života, který jakoby se vymykal ze všech těch krásných “pouček” a předsevzetí.

Taky když o tom přemýšlím, vydalo by to spíš na knížku, než na tenhle článeček.

Navzdory tomu si dovolím něco v tom smyslu sepsat. Alespoň začnu. Snad to bude někomu malinko k užitku.

1. Zejména považuji za užitečné nic SI NEVYČÍTAT, když rodič tu a tam udělá přešlap. Je to zcela přirozené. Jsme lidi a taky máme právo na své emoce. I na chyby, únavu, přetížení.

2. Myslím, že je užitečné si uvědomit, že jako rodiče se snadno ocitáme ve zvláštní PASTI.
Ať už jako rodiče svých biologických dětí, nebo osvojených či adoptovaných.
A mluvím o pasti konfrontace a nastavení zrcadla. Často se totiž velmi těžce zvládají dětské emoce, výbuchy, trucování, vztek a podobně dospělému, který sám tyto emoce jako dítě prožíval, avšak nebyly u něj akceptovány, přijaty a tak neměl možnost je vyjádřit svobodně. A když je přesto vyjádřil, přišel “za trest” o souhlas, přijetí, pohlazení, třeba i jenom na čas, ale cítil se nepatřičně, odsouzen, nemilován.
To přirozeně mohlo tehdy vyvolat různé vznitřní odpovědi, jako nelibost, další vztek, zmatek, pláč, pocit nepřijetí, nepatřičnosti, stud, vinu…jenom ne pohodu, klid, pocit i vědomí toho, že jsem v pořádku a milován, i když teď zuřím či pláči.

Takhle se mohl dnešní dospělý rodič tehdy o sobě naučit, díky nepřijetí jeho emocí, že není v pořádku je takhle vyjádřit, že se to nebude a nemá tolerovat, mít třeba vztek není normální, jinak se maminka nebude usmívat a když se maminka neusmívá, je to to samé, jako že ho nemá ráda. Tudíž samo není v pořádku.

A co teď s tím, když je tomu vystaven znovu, u svého milovaného dítěte? Nemůže to být něco jako velmi bolestné zrcadlo?

Ono se říká, že když nás na někom něco velmi rozčílí, že je užitečné se nejdřív kouknout “do sebe”, zda to není něco, co nás na sobě samotných jaksi štve. Že je to vlastně jakési zrcadlo.

Dobrá, v situacích jako je třeba předvádění se ve společnosti, vystatování se něčím a podobně, se to reflektuje poměrně snadno. Je mi to taky vlastní? Je to něco, co se mi na sobě taky nelíbí? Ano? Jak to mohu změnit, pokud chci?

Co ale emoce, které přicházejí bez pozvání a my nevíme odkud vlastně a jsou silné, nebo chování, které dítě opakuje a nás vytáčí? Jak se v tomhle má dospělý najít, jak to má reflektovat, když už “zapoměl”, že přesně tímhle (například) procházel jako dítě a nebylo to přijato? To je hodně náročné a tak bezmocnost a vztek jsou tu hned.

Navzdory tomu, myslím, pokud si dospělý člověk řekne, že stojí zato to prozkoumat a pokaždé, když si uvědomí, že chování jeho dítěte odsuzuje, nebo že dítě schválně zlobí, odmítá, odporuje, nespolupracuje…minimálně se pokaždé může posunout od automatické reakce k reakci, která mu sedí a je s ní sám v souladu a cítí se líp. Postupně.

3. Takže jak tedy na to a CO S TÍM konkrétně v těch situacích dělat?

– už samotné pozastavení se a zapřemýšlení (REFLEKTOVÁNÍ) situace a svých reakcí je významný počin, myslím

– reflektování je rozhovor se sebou samým a může probíhat již v dané situaci, ne až po ní a pomáhá “být víc nad věcí” a začít mít “kontrolu” nad AUTOMATICkMI REAKCEMI
– pomáhá to neříct či neudělat to první, co nám naběhne bez “cenzury”, bez laskavého posouzení, zda je to to nejvhodnější
– vnitřní reflexe nemůže na dítě zapůsobit špatně, nemůže jej zranit, omezit, potlačit, zastrašit, kdežto automatická reakce ano
– když takhle reflektujeme (a může to být pár sekund, pouze) můžeme objevit jakási “přesvědčení”, která již nejsou užitečná, nebo ani nejsou doopravdy naše
– můžeme si s nimi zahrát “HRU” (v soukromí naší mysli) a tato přsvědčení posadit na židli do vedlejší místnosti (například) a pak se k nim třeba vrátit a rozmyslet si, co s nimi, avšak nyní a zde máme příležitost objevit, jací vlastně jsme rodiče bez těch automatických myšlenek, postojů a “pravd” (tohle asi zní hodně abstraktně a nevím, zda-li je to srozumitelné, ale je to velmi funkční a pomáhající, možná by to zasloužilo někdy vysvětlit názorněji)

– když se povede naložit s automatickou reakcí takhle (čili JINAK, než doposud), je užitečné se vrátit k situaci a k hlavnému protagonistovi – k dítěti a vnímat je bez “filtrů” vlastního “zatmění”, zaměřit se ne na sebe ale na něj (rodič je taky důležitý, aby se nezapomělo, a je dobré i sobě věnovat péči, ta začala reflexí a bude pokračovat, teď je ovšem pečováno o dítě, což je jeden z nejdůležitějších úkolů rodiče)

– když jsme přešli cestu od sebe zpátky k dítku, a odložili na čas automatické reakce či převědčení, je snadnější mu naslouchat “opravdově” a věřím, že i příjemnější a méně bolestné

– dítě pořád vyjadřuje, co potřebuje, aby to bylo zachyceno, zaznamenáno a doplněno, pochopeno, opečováno, stačí se jenom sousředit a být tady a teď k dispozici jemu – pokud nestačily lehké náznaky, pokud ty nebyly zachyceny, tak přirozeně stupňuje projevy, aby bylo vyslyšeno
(stejně jako fungují naše těla a naše duše – když jim nenasloucháme a nepečujeme o ně, tak křičí víc a bolestivěji, až se zastavíme a uděláme pro sebe něco jinak – v tom lepším případě, že ano)

– nasloucejme a potvrďme, uznejme, co je potřeba, vždyť jde o naše dítě, ono se nevzteká jenom tak, i když někdy možná pláče proto, že plakat potřebuje

– věřme dítěti a věřme sobě (neposlouchejme, co si o nás mylí jiní, sobě věřme, vykašleme se na to, jak teď právě jako rodiče vypadáme, sobě věřme a svému dítku), nepřenášejme na něj ani vztek, ani očekávání, jak by se právě teď podle nás mělo zachovat (nebo podle někoho jiného), osvoboďme ho od našich vlastních preferencí, poznávejme ho i v této situaci, buďme klidně k dispozici a projevme mu důvěru, že si poradí, když mu dovolíme se vyjádřit, buďme mu prostě k dispozici, ale svobodně, bez nátlaku

– pokud ono cítí, že jsme mu blízko, že nasloucháme a věříme mu, jsme pozorní, nedramatizujeme ale potvrzujeme, chápeme a povzbuzujeme ho svým klidem, že si s tím vším poradí, často se uklidní, bez potlačování sebe a naučí se o sobě velmi důležitou věc: že je v pořádku ono samo, že je v pořádku nechat emoce proběhnout, že si může věřit, i nám může věřit a že život je pak zase fajn a svět kolem je přátelské místo

– nezapomeňme pak na sebe a vraťme se k přesvědčením či automatickým reakcím, co sedí vedle na židli a “popovídejme” si s nimi, zda jsou u nás vítaní hosté, na co jsou užiteční a jestli vůbec…a když nám samotným něco schází, dopřejme si to způsobem, který je dnes přijatelný pro nás samotné, nebo se nezdráhejme požádat někoho, ať nám pomůže

4. Myslím, že obecně je užitečné si uvědomit, že to, co k nám přichází zvenčí, může být dobrý podnět pro naši vnitřní zmenu a růst.
Že i chování dítěte může být zrcadlem pro nás samotné. A že když my sami rosteme a měníme se a zrajeme a pracujeme na sobě a lepšíme se, zlepší se i věci kolem a taky lidi budou jiní, včetně našich dětí, to vše přes náš vlastní osobní růst a naší vnitřní změnu.

5. Mít sebe v úctě a být k sobě laskavým je ta nejlepší cesta k úctě, respektu a laskavosti vůči jiným. K dětem nevyjímaje. K laskavosti patří i uznání, že nejsme a nebudeme dokonalí. Jsme lidi a je to tak v pořádku.

6. Pokud chceme někoho ovládat, narazíme na odpor. Svoboda je přirozená, pouta a ovládání jdou proti ní. I dítě nám dá najevo nevůli, zacítí-li, že jej chceme mít pod kontrolou a ovládat jej. Někdy abychom jako rodiče vypadali dobře na pískovišti, jindy z nějakého jiného důvodu.
Svoboda však pro dítě neznamená absenci hranic či naší odpovědnosti. Dítě si ještě neumí dobře poradit s přemírou odpovědnosti či moci, kterou může mít. Svoboda pro dítě je spojena s láskou a úctou vůči němu a taky laskavým vedením, dospělou odpovědností.

Naše EMOCE taky NENÍ POTŘEBA “OVLÁDAT”. Pouze přijímat a taky brát jako dobrý signál, díky kterému můžeme věci prozkoumat a taky měnit, je-li to užitečné. Co můžeme “ovládat”, jsou neužitečné automatické reakce. To nejsme totiž my.

7. Tak se v přemýšlení vracím k starému a osvedčenému: “láska je cesta”. Bez podmínek, bez manipulace, bez strachu a potřeby ovládat či vlastnit. S odpovědností a důvěrou a především LASKAVOSTI K SOBĚ samému, abychom byli připraveni bezpodmínečně milovat druhé. Děti i dospělé.

Tak doufám, že tohle bylo k něčemu dobré 

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      coral-mimi 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442395737_4666623_n-jpg 26498_1425450795947_44419_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 46309_4775346181238_749679650_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 165773_1867604929524_2056751_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg