Hnutí mysli 143.: Separační úzkost? Existuje vůbec?

Posted on 02/11/2013 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Přišla další otázka k zamyšlení, od mé laskavé a citlivé přítelkyně, která je matkou, jakou by si zřejmě většina dětí přála…

Její dcerka má právě období, které v odborné literatuře nazýváme “separační úzkostí”. Když to zkrátím, pomalu se nemůže ani vzdálit, aby si umyla ruce.

Pamatujete na komunistický tendenční postup (tak to vnímám já), vedoucí záměrně k separaci matky a dítěte již v porodnici, který pokračoval radami: když dítě pláče, nechte ho vyřvat se v postýlce, nechoďte k němu, nebo se z něj stane malý tyran a vy na to doplatíte krutě a nezvratně?
Ale dnes, hezkou řádku let po oficiálním odeznění komunismu, se pořád potkávám s tím, že jsou matky k tomuto ignorování pláče vedeny. Já věřím, že je to již mizivá menšina pediatrů či výchovních poradců a že jednoho dne vymřou a přirozený instinkt matky zvítězí.

Nyní píši svůj osobní názor. A jako takový je ho potřeba brát. Nicméně na tomto místě jsou to vše osobní a subjektivní názory a postřehy a já taky věřím, že svobodný člověk si vezme jen to, co se mu hodí.

Takže spátky k “separační úzkosti”.
Ráda bych povzbudila každého, kdo vnímá podobný jev v soukromí své milované rodiny, aby se uklidnil a nechal věci probíhat, jak probíhají.
Když dítě právě te potřebuje blízkost své matky, tak to tak zřejmě má. A nebude to tak věčně. Časem si maminky i postesknou, jak to bylo krásné, když se jí dítko drželo sukně a nyní nechce s rodiči už ani zajít na dovolenou, protože má své zájmy 

Myslím, že to nejlepší, co můžeme pro dítě udělat, je naplnit jeho potřeby tehdy a právě tehdy, když jsou aktuální.
A taky si mnohdy neuvědomujeme, jak se ony potřeby vyvíjí. A že mizí a nahrazují je další. Často si uvědomujeme právě ty aktuální a často se jeví jako nekonečné.

Tím nechci nijak snižovat náročnost situace, kdy není možné se od dítka vzdálit pomalu ani na metr bez vyvolání pláče.

Na druhou sranu bych ráda zdůraznila, že se nic neděje, tak to tak teď prostě potřebuje mít. Potřebuje mámu, nebo tátu (a obvykle zejména mámu) a to tak, že blízko, velmi blízko. Když si hraje v obýváku, kuchyň je už velmi daleko, i když na sebe vidí. A co teprve koupelna, která zcela “sežere” mámu a není ji vidět?

Nemusí ještě chápat, že my musíme naložit prádlo do pračky a že se “ZA CHVÍLI” vrátíme. Co když nemá žádné “za chvíli”? Co když má jen “tady a teď”? A když máma odejde “na chvíli”, je to pro něj jakoby odešla “navždy”?

Potřebuje to tak mít, aby bylo klidné, aby se cítilo bezpečně a bude to tak potřebovat právě tak dlouho, jak dlouho to bude potřebovat.

A pak najednou dozraje a bude klidné a spokojené, šťastné, i když se máma vzdáli, nebo odejde na celé dopoledne, protože dostalo to, co AKTUÁLNĚ potřebovalo, nasytilo se a může se vyvíjet dál. Svět je pak přátelské místo, protože mu dává to, co potřebuje a to tehdy, když to potřebuje.

Tak co? Je to období, kdy sice dítě vyšlo z těla matky, ale je na ní téměř pořád “přisáto”. Proč bychom měli být důvodem pro jeho pláč tím, že se vzdálíme, když ono potřebuje zažívat blízkost?

A čím jsme nervóznější, tím déle to bude trvat.
Klidné dávání blízkostí způsobí klidné přijímání blízkosti až do momentu, kdy dítě začne samo vzdálenost prodlužovat, jako i prodlužovat časový interval, kdy zcela lehce zvládne tolik potřebnou blízkost opouštět.

Já jsem zastáncem toho, aby děti byly nošeny v šátku, na živém těle rodiče, kterému tluče srdce, který se hýbe, dělá, co potřebuje a dítě se stává součástí onoho děje. Jsem zastáncem toho, aby děti klidně měli možnost společného spaní s rodiči, dokud je to po ně potřebné, bezpečné, blízké a výživné.

A přála bych si, abychom byli klidni v tom, jak nás právě teď dítko potřebuje. Vím, že je to pragmaticky často komplikovanější, ale ono to pomine, a zas bude potřeba se postavit tváří v tvář dalším výzvám, a že jich bude nespočet.

Neříkám, že jsme stejní jako zvířatka ale příroda je moudrá učitelka a jak zacházejí zvířecí matky bez vzdělání se svými mláďaty?
Kde najdeme kuřátka? Kolem matky.
I krokodýlí matka se vrací po vyklubanou holotinu a v bezpečí své tlamy je přenáší do vody aby je chránila.

Snad jsou nám “blíž” opice a primáti. Kde je opičí mládě? Pořád zavěšeno na matce. Pak se pomalu začíná hrát kolem ní s listím a když něco šustne, honem jí skočí kolem krku. A ona ho přijme, neodloží ho na větev. A pak, časem, se vzdálenost prodlužuje a mládě je pořád odvážnější, až je samostatné.

Pro “separační úzkost” není prostor, protože pro matku je přirozené se neseparovat od dítěte v období, kdy ono se potřebuje tulit a mačkat a cítit její teplo a tlukot srdce a blízkost.

To nebude trvat dlouho. To pomine, co se takového rozsahu týče.

Když příjde čas, dítě se z dělohy vyptá na svět. A když příjde čas, dítě se z blízkosti vyptá do světa.

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      20130706_095528-jpg 26498_1425442395737_4666623_n-jpg 26498_1425450875949_3390318_n-jpg 26498_1426795189556_6673732_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 163808_1867599609391_3942464_n-jpg 165773_1867604929524_2056751_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 320403_4842250093794_1545645029_n-jpg 384543_2744433569692_1366047088_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg