Hnutí mysli 146.: Matka v panice

Všimla jsem si zajímavou věc: ať se to děje v hypnóze nebo v rozhovoru s klientem v bdělém stavu, velmi často lidi prožívají silné emoce. Pláčou.
Současně však z nich cítit zvláštní klid či pokoj. Když o tom mluvíme, řeknou pokaždé to samé: já vím, že moje emoce ZVLÁDNETE a já se tak můžu věnovat sobě. Proto pláču “klidně”.

“Taky z Vašich reakcí cítím”, říkají ještě, “že je to normální, můžu to dělat a tak mi to pomáhá nebrat to příliš dramaticky”.

V téhle souvislosti mi naskočili příběhy, ve kterých hrály děti a jejich maminky. Vesměs šlo o siuace dětských “záchvatů”.
Maminky, které zůstaly klidné, dokázaly se svými dětmi zvládnou situaci o poznání rychleji.
Maminky, které se rozhlížely kolem, omlouvali přihlížejícím, samy měli ze záchvatu svého dítěte paniku, nedokázaly své dítě utišit.

Tak si říkám, když dospělý člověk, který má vypěstovanou jakousi “autoregulaci”, udává, že na něj blahodárně působí, jak partner v komunikaci reaguje, když mu můžou důvěřovat, že ZVLÁDNE nával jejich emocí – jak to působí na nezkušené dítě, které svět emocí jenom objevuje?

Jakou dostává informaci, když vidí na tváři maminky paniku? Sděluje mu: vše je v pořádku, můžeš se na mně spolehnout, to zvládneme? Věřím sobě i tobě.
Nebo mu sděluje: tak tohle je strašné, to nezvládnu ani já, natož tak ty, se mnou nepočítej, je to děs, ať už to skončí a nikdy se to neopakuje?

Naučí se dítě, že emoce jsou v pořádku a tu a tam jsou silnější ale je to úplně normální a bezpečná situace? Nebo si vyhodnotí, že jeho emoce jsou evidentně na přítěž i lidem kolem a je neadekvátní je vůbec mít? A když už přijdou, je potřeba se jich děsit?

Bude to celé tedy brát přirozeně nebo dramaticky?
Naučí se a bude mít pocit, že to může zvládnout nebo pocit, že to vše je silnější a nakonec ho to přemůže a navíc má na svědomí i maminku?

Jak tak koukám kolem, zdá se mi, že maminky mají neobyčejnou moc. Jak ji použijí – to je nekonečná škála možností.

Dítě, myslím, vesměs čeká, že budeme silní. Silní ve svém klidu. Čekají to i dospělí a pomáhá to. Dospělí to alespoň říkají. Dítě to taky umí říct, ale trošku jinak, po svém.