Hnutí mysli 154.: Host upír

Nedávno jsem měla rozhovor s báječnou paní, přátelskou, veselou, akční a šikovnou ženou a ta mi řekla o opakovaných návštěvách některých jejich známých, po kterých byla jako vyždímaný citrón.

Roky se od ní jaksi očekává, že bude nejen hostitelkou ale i bavičem společnosti, co ona ráda pro své přátelé udělá, ovšem s některými lidmi se cítí příjemně a “nabita” energií, s jinými se cítí, jakoby uz PŘED jejich příchodem ztrácela elán a chuť a zejména svou energii.

Říká jim “moji upíři”.

Je zajímavé, že člověk má opakovanou zkušenost, že jej něco vysiluje, ždímá, nevyhovuje mu a navzdory tomu tyto situace nechává proběhnout znovu a znovu.

Když mluvím s lidmi, co je vede k tomu, že se vystavují situacím, které jim nevyhovují, nebo jim dokonce ubližují, říkají, že se to od nich OČEKÁVÁ, nebo se to patří, nebo to je tak “zvykem”, nebo něco dalšího.

Tomu já zcela rozumím a zajímá mne, kde se to vzalo? To přesvědčení či postoj, který způsobí, že to udělám, i když to nesnáším.
A dovím se často (po dlouhém přemýšlení), že i mamka to tak dělala, že babička říkala, že je k lidem potřeba se chovat vždy slušně, že děda říkal, že si můžeme myslet cokoliv – ale říct nahlas se smí pouze věci zdvořilé a slušné, že se to OČEKÁVÁ.

Tomu já taky rozumím, výchova a zvyky mají svou sílu.

Ptám se dál, co by se stalo, kdyby se člověk zachoval PODLE SEBE a ne podle sto let starých pouček lidí, kteří třeba ani nejsou na tomhle světě a kteří to mysleli DOBŘE a kdo ví, třeba by to taky přehodnotili (když už pro nic jiného, tak proto, že by viděli, že jejich milovaní blízcí se řídí něčím, následky čehož trpí).

A dovím se, že by to byl nejspíš trapas, kdybychom lidem říkali, co si opravdu myslíme, že bychom se třeba i pohádali a neshodli, že by ti lidé na nás koukali a mysleli si o nás “kdovíco”…

Tomu taky rozumím a pak se ptám: A co by to pro tebe znamenalo, kdyby to takhle dopadlo?

Nasleduje často ještě delší ticho pak někdy i slzy a odpovědi jako:
– neměli by mne rádi
– odsoudili by mne
– nechodili by k nám, a byli bychom sami
– mysleli by si o mně špatné věci
– …

Jo, tomu taky rozumím.
“No a co by tohle pro tebe znamenalo, kdyby to takhle dopadlo?”

A tam se dovím často velmi bolestnou odpověď:

“To by znamenalo, že nejsem dost dobrý.”

“Dost dobrý pro koho?”
“Pro ně.”
“Jo, a jak dobrý jsi sám pro sebe?”
“…” (pláč)

Tak si myslím, že tohle by mělo velmi jasně o sobě vědět již každé dítě, že je akorát, že je v pořádku a “dobré” a že to tak bylo, je a bude.
A že to vůbec není závislé na tom, co jiní si myslí, co říkají a co dělají. Že je to jednoduše tak a proto je v pořádku i to, že někdy, když se mu něco nelíbí, zcela otevřeně to řekne. Když něco chce, zcela jasně si o to řekne. A když si přeje se s někým potkávat, tak může, chce-li i ten druhý a když kdokoliv z obou NECHCE, tak NEMUSÍ a je to tak v pořádku.

Výhodou dospělého věku je kromě jiného i to, že si můžeme vybírat, s kým budeme trávit náš životní čas. A taky si můžeme vybírat, co na sebe necháme a co nenecháme působit.
Jednoduše je fajn mít sebe rád a tak se k sobě i chovat.

Vystavovat se takovým zkušenostem a situacím a lidem a myšlenkám a činnostem a slovům, které přinášejí užitek nám a pokud i jiným tak to je skvělé na druhou.

A třeba bychom byli někdy překvapeni, řekneme-li něco upřímně a zcela otevřeně, že se zas tak moc nestane a lidi jsou připraveni to přijmout. Bez toho, že by se s námi přestali přátelit. A pokud se přestanou, tak to nebyli přátelé.
Je fajn se naučit i těm ostatním VĚŘIT, že zvládnou naší upřímnost. A taky věřit sobě, že ji sami zvládneme 
Někdy to stačí jen tak se zvědavostí zkusit, co se bude dít.
Třeba to bude velmi osvobozující zážitek.