Hnutí mysli 155.: Jaké zrní sypeš svým slepicím?

Taky: Co za palivo tankuješ do svého auta? Nebo: Co za potraviny jíš? A rovněž: Jaká slova užíváš?

Do aut jsme se už naučili tankovat kvalitní palivo, tam se to projeví jednoduše technicky, ucpe se palivovy filtr. To nám hlava bere.

S těmi slepicemi to není tak “okaté”, protože to není bezprostřední. Ale:
Kdo chová slepice pro svou vlastní potřebu, čili ke svému prospěchu (opomeňme teď diskusi, zda vejce jsou nebo nejsou zdravá), si zřejmě rozmyslí, co jim nasype k zobání, jelikož pak takovu kvalitu ve vejcích sklidí. “Otráví-li” slepice plesnivým zobem, “otráví” pak sebe nekvalitním vejcem.

Když si do misky hodíme čerstvý listový salátek, rajčátko ze zahrádky (nejsme-li alergičtí…), okurku od sousedů, špetku rozmarýnu z květináče a kvalitní panenský olej, zřejmě jsme přispěli k pohodě trávicího aparátu, možná i nějaký ten vitamín pozřeli. Z krátkodobého hlediska se možná nic neukáže, na rozdíl od toho palivového filtru, z dlouhodobého však ano.

Rovněž plíživě se chová lidská mysl, krmíme-li ji zdravými nebo nezdravými slovy.
Nebo nás nimi krmí někdo zvenčí.

Mnoho lidí říká různá slova, jako:
– to je šílené
– to bych nepřežila
– to je ale strašné, viďte?
– …

Přitom jde o KATASTROFY typu: nesehnala jsem ty kozačky, někomu ukradli doklady, benzín podražil o deset haléřů na litr…

Nebo slýcháme slova jako:
– to nezvládnu
– to nemohu
– to bych měl, to bych neměl
– to je strašný a neřešitelný problém
– život je těžký, je to boj a lidi jsou svině
– to si nemohu dovolit
– čí je to chyba?
– to se nesmí opakovat, to by byl konec
– …

Nebo jiná vyjádření na běžné životní události, které člověk denně zažívá, řeší a vyřeší, ovšem slovní doprovod k nim je dramatický, jakoby potřeboval podtrhnout, jaký je to boj, jak je všechno černé a těžké, jak je to hodno obdivu, když člověk vůbec vstane do dalšího dne z postele.

A další a další jedovatá plesnivá slůvka, která říkáme o sobě, o jiných, o situacích, o životě.

Žel, ta plesnivá slůvka nepůsobí okamžitě, jako špinavá nafta v palivovém systému. To by bylo možná dobře, kdybychom pokaždé, když řekneme plesnivé slůvko dostali píchanec do jater či bolest zubu. A naopak, pokaždé, když bychom řekli ZDRAVÉ slůvko, cítili bychom se lehce, dobře, sami se sebou v harmonii.

To bychom asi lépe chápali, jaké zrní si to vlastně sypeme do niterného kurníku, co to lijeme do své palivové duševní nádrže, jaké “dary” si vkládáme do misky duševního zdraví.

Slova, která si myslíme, myslíme. Slová, která říkáme, slyšíme.

A honem bychom se naučili, jelikož by se výsledek dostavil “ihned”, co je pro nás výhodnější, zda se vnitřně systematicky OSLABOVAT míněním o sobě, že něco skutečně NEMOHU, nebo jsem se svobodně rozhodl, že to prostě NEUDĚLÁM?
Nebo se budu přesvědčovat, že je něco hrozně velký PROBLÉM, nebo k tomu přistoupím jako k ÚKOLU, co je potřeba vyřešit či dokonce k PŘÍLEŽITOSTI, kterou se něco přiučím?
Nebo se budu třást, ať si každý myslí, že to není moje CHYBA, aneb přijmu ODPOVĚDNOST za to, co ze mě vypadne (ať je to myšlenka, slovo nebo skutek)?

Plesnivá slůvka, která si denně nasazujeme do hlav, nepůsobí okamžitě, působí však spolehlivě, jako zákeřný jed, který se projeví posléze a tak otrávený nemá páru o tom, že umírá. A třeba si ještě z otráveného vína nalije víc a víc, čímž jenom posílí účinek jedu.
Plesnivá slůvka se zahnízdí tam, kde je jim nejlépe, v teplém zákoutí duše a plíseň na nich roste, bují až se to jednoho dne provalí.

Pak se člověk diví, jak je mu špatně, jak o sobě pochybuje, jak se mu vše jeví děsivé a nepřekonatelné, jak se necítí být strůjcem svého bytí, jak se cítí být vlečen okolnostmi, jak je závislý na mínění druhých, jak je nesvobodný, ve strachu a slabý, naplněn plesnivými slovy o nemohooucnosti, děsu světa, neřešitelnosti všeho a beznaději bytí.

Z plesnivého zelí nebude kulinářská příloha.

Ale jak to bývá v každém dobrém příběhu, vždy je možnost VOLBY.
A když už nejaká ta plíseň zaneřádila naše nitro, nemusí to být chemie, co s ní zatočí, jsou i přírodní pomocnící, jako ocet anebo některé bylinky a zejména to nejpřírodnější, co máme k dispozici: kvalitní výběr vlastního výraziva, svobodná volba a upřednostnění zdravých slovíček před plesnivými.
Postupně, až se to stane návykem a zazní pak:

– mohu a chci a umím
– budu/nebudu
– já se svobodně rozhodnu a vezmu za to odpovědnost
– já vím
– chci/nechci
– poučil jsem se a příště…
– zvládnu to
– je to řešitelná situace
– mám víc možností
– rád se učím
– je to pro mne dobrá zkušenost
– bude to zajímavé
– věřím
– prosím, pomož mi s tímto

A dá se začít hned, být detektivem ve svém výrazivu a pečlivě sledovat, co tam plesniví a co je zdravé.
Co si nasypeme, to sezobneme, tak se budeme cítit.

Taky stojí zato si povšimnout, co nám “sypou” druzí 🙂