Hnutí mysli 156.: Syndrom matky Terezy

V nedávné době jsem vyslechla opakovaně, jak si mladé i zralejší ženy posteskly, že zřejmě TRPÍ syndromem “Matky Terezy”.
Na jedné straně to bylo postesknutí, na duhé straně mluvily o jakési hrdosti, že to tak je.

Když jsem se ptala, co tím míní, říkaly, že mají potřebu pomáhat, všem, všude, pořád. Jsou za to často i někým obdivovány.

Pomoct druhým je dle mého mínění správný (i hřejivý) počin, tak se ptám, čím to je, že u té pomoci TRPÍ?
Prý si to NIKDO (myšleno partner, děti, přátelé, rodina obecně) NEVÁŽÍ, jenom toho ZNEUŽÍVAJÍ. Proto tím ony TRPÍ.

Řekla jsem: “Víte, já si nemyslím, že je to syndrom Matky Teresy. Nemyslím, že něco takového vůbec v tomhle kontextu existuje.”
“Jak to?”
“Matka Teresa, ikdyž – neznala jsem ji osobně, u pomoci bližným, myslím, NETRPĚLA. Já to chápu tak, že se pro to SVOBODNĚ rozhodla a taky uměla PŘESTAT a taky se uměla o SEBE POSTARAT. Kromě jiného právě proto, aby byla dlouho zdráva a mohla své svobodné rozhodnutí naplňovat činy.
Proto si nemyslím, že syndrom Matky Terezy je vůbec existující pojem a ve spojení s UTRPENÍM toho, kdo dává, již vůbec ne.”

Nastalo ticho a pak: “Jo, to dává smysl”.
Nu, nevím, ale mně to smysl dává.

Pokud chci někomu pomoci, tak je to připravenost k dobrému skutku.
Není-li ovšem o mou pomoc žádáno, pak je to překročení hranice, kam jsem nebyla zvána.
Pomáhám-li někomu neustále, dávám mu tím najevo, že ho nepovažuji za dostatečně silného a kompetentního, aby si pomohl sám.
Neumím-li pochopit časovou ohraničenost, dokdy ještě druhý člověk mojí pomoc potřebuje, neumím respektovat jeho “hranice”, zřejmě však proto, že neumím respektovat ani ty své.
Neumím-li nalézt jiný smysl svého bytí poté, co mojí pomoci již není nezbytně potřeba, pak mám ovšem zřejmě před sebou velkou výzvu – svůj vlastní život, jeho smysl a to je jedině můj osobní problém.
Vím-li, že si mé snahy, pomoci, péče nebo čehokoliv jiného obdarovaný neváží a navzdory tomu to dělám, pak hrubě porušuji křehkost své integrity, svého sebaobrazu, sebeponětí a rovněž hrubě zasahuji do svobody člověka, který o mé naléhavé pomáhání nestojí. (Třeba se mu nelíbí, že mu tím neodbytným pomáháním dávám vlastně najevo, že mu nevěřím, že věci zvládne i sám. Třeba se zlobí, že nerespektuji jeho svobodnou volbu, kdy a koho chce a o jakou pomoc požádat.)
Neumím-li dělat v životě nic jiného, než pomáhat druhým a mluvím u toho o utrpění, pak je někde zřejmě problém.

Pomáhám-li celý život jiným a je to mým svobodným posláním, to je zdaleka odlišný koncept žití.
Svobodná volba způsobu mého života vypovídá o velkém respektu a úctě k sobě samému. Jistěže, v každém životě se může přihodit určitá míra utrpení, trpět ale tím, že dělám dobrovolně něco, co dělat nemusím a navíc to není ani ceněno a žádáno, je vlastní rozhodnutí a vlastní zásluha na bolestném výsledku plném utrpení.
Nikoho jiného.

Tudíž jsem-li přesvědčena, že mé obětavé počiny nejsou přijímány, není načase přehodnotit něco z té “rovnice”?
Kupříkladu:
– KOMU pomáhat,
– JAK poznat, že je to žádoucí pomoc,
– za jakých OKOLNOSTÍ,
– jak DLOUZE,
– jakým ZPŮSOBEM,
– kdy poznám, že STAČILO,
– jak se v tom já CÍTÍM,
– komu to přináší a jaký SMYSL
– …?

Člověk často trpí něčím, co si způsobuje sám, pak je ale SYNDROMEM jeho vlastní ŠPATNÁ VOLBA a ne odkaz na život katolické řeholnice, která, alespoň z mého pohledu, měla JASNO a byla V POHODĚ.

Přebrat ODPOVĚDNOST nad svým životem je jeden z nejtěžších úkolů, myslím, ale stojí za to a taky si myslím, že dříve nebo pozdeji je to krok NEZBYTNÝ.

Nebo ne?