Hnutí mysli 157.: Převzetí odpovědnosti

Když už jsem začala s tím přebíráním odpovědnosti, ať to nevyzní jako fráze do deníčku, zmíním se o trošku víc o tom, co tím míním a jak na to.

A jelikož se mi líbí věci jednoduché, pojmu to jednoduše.
Doufám 

Čili JEDNODUŠE (v procesu pžebírání vlastní odpovědnosti) se podívejme na všechny důležité (ne-li úplně všechny) oblasti načeho života. Myslím tímoblasti jako partnerství, rodina, práce, koníčky, finanční situace, vztahy se sousedy, přátelé, zdraví, bydlení, … cokoliv.

A pak si vyberme ty oblasti, kde se přistihneme, že říkáme:
– kdyby nebylo toho, že… , pak by bylo dobře…
– za to může … (Franta, politika, krize, geny…)
– když bude to, pak to bude líp…, ale teď…
– zlobím se na něj/ni, protože…mi brání…

Které oblasti to jsou?

Pokud bychom chtěli být důslednější, je užitečné, myslím, prozkoumat i to, ve které oblasti svého života cítíme déle trvající “negativní” emoce.
(Nic proti negativním emocím nemám, ony jsou výborným vodítkem, které upozorňuje, že možná něco stojí za povšimnutí a jsou zcela přirozené.)
O jakých mluvím? Například: žárlivost, vyčerpání, zlost, obviňování Franty, Berty…, závist, sebelítost, velké zklamání, potřeba mít něco či někoho neustále pod kontrolou, neschopnost se rozhodnout, neschopnost se soustředit, nejistota, strach…)
To by mohlo dobře pomoci určit oblast, kde nejsme pány svého života, protože zde nepřebíráme vlastní odpovědnost a necítíme se svobodni.

Existuje jediná osoba na světě, která má absolutní moc nás udělat šťastnými, spokojnými, harmonickými, zdravými. Která to je?

Samozřejmě, jsou tady i jiní, naši drazí, blízcí, rodina, přátelé, patněři, děti, kteří nás dělají šťastnými, veselými, spokojenými. Díky kterým zažíváme i smysl našeho počínání, radost.
Pokud to ale PŘESTANOU dělat, neznamená to, že jsme nutně odkázání na neštěstí a úpadek duše. Oni to dělat NEMUSÍ, nejsou povinni dělat náš život šťastným, ani smysluplným.
My ano, pokud takový život chceme mít.
Ani my však to dělat nemusíme, nechceme-li.
Pak je nejlepší si to JEDNODUŠE přiznat, jak to je: NECHCI ŽÍT SVŮJ ŽIVOT SPOKOJENĚ či ŠŤASTNĚ.

To je taky JEDNODUHŠÍ. Složitejší je hledat a vymýšlet ty ostatní “DŮVODY”:
– kdyby nebylo toho, že… , pak by bylo dobře…
– za to může … (Franta, politika, krize, geny…)
– když bude to, pak to bude líp…, ale teď…
– zlobím se na něj/ni, protože…mi brání…

A pakliže by byla vůle si přiznat, že tá osoba, která jediná MŮŽE udělat můj život dobrým, jsem JÁ, pak je na půl vyhráno.
A nasledují další krůčky.

NEJJEDNODUHŠÍ, myslím, je říct si, navzdory okolnostem, ve kterých momentálně žijeme, CO CHCEME.
Je to nejjednoduhší na cestě ke spokojenému životu, taky se to ale nehledá snadně.

Třeba si to můžeme říct takhle: podle čeho bychom poznali, že máme skvělý život, kdybychom sami sebe potkali po roce a zářili bychom spokojeností? Co by bylo za rok jinak v našem životě?

Velmi pravděpodobně to budou oblasti, ve kterých právě teď není vše, jak by mělo být, možná půjde o oblasti, ve kterých zatím nepřebíráme zcela odpovědnost, anebo to jsou prostě oblasti, které jsou v pořádku, nějak se vyvíjejí a je to pouze otázka času, kdy se “dovyvinou” do podoby, jakou si představujeme. To zcela jistě poznáme. I to, zda jsme v těch oblastech svobodní a přebrali jsme již odpovědnost, nebo nikoliv.

A pak nasledují další krůčky: konkrétní akce, činnosti, rozhovory, třeba i žádost o pomoc, promyšlení překážek a nějaká příprava na ně… a hlavně ZAČÍT…abychom se dostali k cíli.

Zjednodušeně řečeno, když už vím KAM (nebo CO), cesta je jasnější. Ale jaksi je třeba nakročit.

Tak JEDNODUŠE nečekejme, že za nás NĚKDO NĚCO udělá, zařídí, že nám něco DÁ. Třeba i dá, fajn, ale nedá nám náš vlastní život do našich rukou, to umíme udělat jenom sami. A umíme, často se jenom bojíme, nebo to ještě nevíme, že to umíme, protože jsme to NEZKUSILI.

No a když se něco nezdaří napoprvé, nevadí. Ani napodruhé, mistrem v oboru se člověk stává opakovaním, tréninkem.
Jistě, pokud ovšem něco nefunguje, tak je holý nesmysl to dělat tím stejným způsobem a ještě víc. Místo toho to je užitečné udělat JINAK.
Někdy se prostě něco vymkne, jindy to jde jako po másle, to je přirozené.

Tak hurá, je to i zábavné, zejména potom, když se člověk ohlédne a směje se sám sobě, proč tak dlouho vlastně čekal. A byl obětí svého vlastního rozhodnutí a ve svém vlastním vězení, od kterého má klíč pořád v ruce.