Hnutí mysli 158.: Stavím se, že vím, o čem budeš mluvit

Posted on 11/03/2014 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Znám několik osob, u kterých je úplně jasné, o čem budou mluvit. Můžu klidně napsat na papírek předem, do kolika vteřin řeknou něco velmi negativního o tom, jak se mají. (Nic moc, jako vždy – špatně, doba je zlá, lidi jsou špatní, peněz je málo, zdraví je chatrné, v práci je to děsný…)
Nebo budou celou dobu mluvit o něčem, co je příšerné,co je potkalo za hrozné služby na poště, v hotelu, v restauraci…

Je velmi nepříjemné to poslouchat. Často to však vyslechneme, protože jsme zdvořilí. Kroutíme se přitom, uhýbáme zrakem…(pak o tom ještě mluvímei doma…)

Často řekneme něco jako “návod” či “doporučení”:
– A nechceš si najít jinou práci? (Blázníš? Teď? V období krize? Žádná práce není. Nikde mě nevezmou, po čtyřidcítce…)
– Hm, a byl jsi u doktora? (Jasně, vždyď je znáš, nic neumí najít, nic ti neřeknou.)
– …

Neříkám, že není potřeba lidi vyslechnout, často sdílené trápení je poloviční trápení. Mluvím o situacích, kdy POŘÁD je všechno špatně, všichni jsou špatní, svět je špatný. Kdy už předem víme, že to takhle bude probíhat.

Myslím, že je užitečné se zeptat, když už je nutné se s člověkem, který má takovýhle ZVYK, bavit, například tohle:

– Poslyš a to je tvůj život opravdu naplněn POUZE těmahle katasrofama? Nebo si někdy, třeba jenom jednou v životě, zažil něco hezkého? Pověz mi i o tom, prosím, projednou.

Nebo:

– Poslyš, řekni mi, proč mi o tom vykládáš?
– Poslyš, můžu ti v tom já nějak konkrétně pomoci? Řekmi mi jak a já promyslím, zda můžu.

Nejde o to, abychom člověka nepříjemně konfrontovali s jeho negativismem. (I když proč ne.)
Ono skutečně může jít o jakýsi ZVYK takhle konverzovat. Někdy to totiž vzbudí zájem, ohromení, úžas a vypravěč se může cítit zajímavý.

O co jde, je v první řadě POSTARAT SE O SEBE, abychom zastavili ten proud negativismů valících se do našich vlastních uší.
A v druhé řadě NABÍDNOUT vypravěči na chvilku jinou perspektivu:
– Co je/bylo v mém životě v pořádku? (A mohu se o to opřít?)
– Proč to vyprávím? Co tím sleduji?
– Co potřebuji? Jak mi může někdo s tímhle pomoci? (Právě se mi pomoc i nabízí.)

Třeba pomůžeme otevřít nové možnosti.

Třeba vypravěč zjistí, že jsou i hezké věci v jeho životě, pouze o nich není zvyklej mluvit.
Taky zjistí, že někdo o ty hezké věci stojí VÍC, než o ty katastrofy. Třeba se tak NAUČÍ mluvit i o něčem zajímavém, přínosném, podnětném, inspirujícím…

Nebo zjistí, že pomoc nechce, chce dál mluvit takhle negativně. Ať. Pak ho ale nejsme povinni ze zdvořilosti poslouchat a můžeme to vyjádřit i velmi zdvořile.

Zdvořilým nasloucháním věcem, kterým naslouchat nechceme, pouze proto, že chceme být zdvořilí k vypravěči, jsme velice NEZDVOŘILÍ sami k sobě. A neumíme-li být zdvočilí sami k sobě, pochybuji, že umíme být opravdu zdvořilí k jiným.

Tak co, kolik takových “vypravěčů” známe? A co uděláme příště?

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442715745_1470410_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 34082_1556497512033_7854924_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 165773_1867604929524_2056751_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 320403_4842250093794_1545645029_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg